| |
|
|
|
| |
Středoškolské
referáty o románské architektuře (SOČ): |
|
|
|
|
| |
STRUČNĚ O
ROMÁNSKÉ ARCHITEKTUŘE |
|
|
|
|
| |
TENTO TEXT JE STŘEDOŠKOLSKÝM REFERÁTEM, NEJEDNÁ SE O VĚDECKÝ
ČLÁNEK! |
|
|
|
|
| |
Tento text byl napsán jako úvod ke středoškolské práci s názvem "Česká a
moravská románská venkovská sakrální architektura", která se umístila na
1. místě v oboru "Teorie kultury, umění a umělecké tvorby" celostátní
přehlídky SOČ. Ze stejné práce také pocházejí popisy některých staveb v
katalogové části.
Čechy, Morava a část Slezska, tři země v současné době tvořící sice
malý, ale na historii velmi bohatý stát, ležící v srdci Evropy. České
dějiny spadají až do 8. století k velkomoravským, ale i českým,
historicky zatím neprokázaným, knížatům, a táhnou se přes dlouhá staletí
prosperity i úpadku země až po současnou Českou republiku na počátku 21.
století.
Za celé toto období, počítáme-li do naší historie i Velkou Moravu,
takřka 1 200 let dlouhé, vzniklo obrovské množství architektonických
děl. Bylo vytvořeno prakticky vše, co dnes můžeme vidět kolem sebe.
Vznikala hradiště, menší sídla i města, která se dále rozvíjela, až do
současné podoby. Ve městech i mimo ně vznikaly kláštery, kostely a
katedrály, obytné domy, ale i stavby technického rázu, jimiž jsou mosty,
silnice, hradby, vodárny a mnohé jiné. Kromě staveb sakrálních a
městských profánních byly budovány opevněné středověké hrady, či
novověké zámky. Množství těchto objektů, ať již mladších nebo starších,
v současné době přitahuje velký počet návštěvníků tuzemských i
zahraničních, protože lidé chtějí poznat stavby spjaté s historií. V
největší oblibě jsou památky významné, spjaté se slavnou osobností,
staré nebo ty, jenž jsou opředeny pověstmi, legendami a mýty.
Lidé většinou přicházejí kromě Prahy i do jiných historických center
měst, kde navštěvují gotické kostely, katedrály, městské paláce nebo
musea, chtějí vidět kláštery i zámky a veliký zájem budí gotické hrady a
středověké stavby vůbec. Někteří si udělají výlet i na velkomoravská
hradiska, kde jsou na zemi vyznačeny stopy základů staveb, které byly
postaveny v průběhu 8. století, a nebo zde mohou shlédnout i odkryté,
mnohdy pouze negativní základy. V přilehlých museích jsou k vidění
drobné i větší předměty, jež objevil archeologický výzkum nebo, podle
dostupných informací modelové rekonstrukce celých lokalit a jednotlivých
objektů. Bohužel pro utvoření představ o stavebním umění velkomoravských
Slovanů jsme odkázáni na velmi sporé archeologické nálezy. Na území
dnešní Moravy se nedochovala jediná stojící budova z 8. - poč. 9.
století.
Po období Velké Moravy následoval sloh románský, který ovládal českou
kotlinu po více jak dvě a půl století, sloh českých knížat a prvních
králů, na který, ač se to nezdá, máme i v současnosti množství památek.
Právě tyto stavby, jsou ve větší míře nejstarší dosud stojící památky
českého stavitelství.
(Jako vůbec nejstarší stojící stavby České republiky je nutné považovat
kostely předrománské, jenž byly částí starších badatelů považovány za
ottónské. Srovnáme-li je se stavbami stejného období v německých
oblastech, nemůžeme u nás o ottónském slohu vůbec mluvit. Současná
existence předrománských staveb je nevyvratitelná, ale známe jich jen
velmi, málo a u některých dalších, kde je předrománský původ
předpokládán je jejich datování přinejmenším sporné. Problematické také
je určit hranici románského a předrománského slohu, jelikož nejsou
přesně definované prvky, které spadají pod jeden či druhý styl. Některé
předrománské stavby je také možné považovat za nejranější fázi
nastupujícího slohu románského. Jednoznačně předrománskými stavbami byly
veškeré budovy Velké Moravy, rotunda na Levém Hradci a první kostely
Pražského hradu. Z nich dosud stojí části baziliky sv. Jiří.
Nejmarkantnější příklad předrománské stavby je nejstarší kostel v ČR,
rotunda sv. Petra a Pavla na Budči.)
O časově velmi vzdálené době románské se nedovídáme pouze z dochovaných
staveb nebo archeology odkrytých poznatků, máme i písemné, velmi
důležité, podklady. Dovídáme se, že Praha se sídelním hradem byly
vystavěny z kamene a bylo zde 41 kostelů. Víme, že byla zakládána další
větší i menší sídliště a kláštery. Je vcelku logické, že objekty,
ať profánní nebo sakrální, nacházející se v centru dění, uprostřed měst
nebo byly-li funkčními kláštery či obývanými sídly, se v průběhu staletí
mnohokrát přestavovaly a doplňovaly, v souladu s potřebami obyvatel a současnou
stavební módou. Tudíž dnes stojí jen velmi málo městských, v původním
stavu zachovalých, románských kostelů a basilik, hradů a klášterů.
Informace o těch, které přežily jsou zachyceny v různých publikacích a
průvodcích, jsou známy obyvatelstvu i zahraničním turistům, kteří je
navštěvují. (Pražský hrad s bazilikou sv. Jiří, pražské rotundy, rotundy
ve Znojmě a na Řípu, krypty v doksanském a břevnovském klášteře, aj.)
Dosud ale zůstává v České republice skupina románských objektů,
relativně velmi dobře zachovalých ve své celkové podobě, a často
překrásně zdobených původními románskými sochařskými skulpturami i
nástěnnými malbami. Jedná se o románské venkovské kostely, které měly
štěstí a nebyly v pozdějších dobách, hlavně v baroku, příliš
přestavovány. Právě tyto památky mohou přesvědčivě hovořit o vývoji
českého románského architektonického umění. Kostely byly stavěny
většinou jako emporové při panských sídlech, a dodnes se dochovaly na
českých vesnicích. Venkovské románské kostely jsou, vzhledem k městským
a klášterním, sice drobné, ale právě na nich můžeme z důvodů
zachovalosti původních dekorací a dispozic dobře sledovat vývoj nejen
románského tvarosloví, ale i dispoziční, od nejjednodušších svatyň až po
vícelodní a centrální chrámy ranného středověku.
Zřejmě z důvodu umístění staveb, často v odlehlých vsích, ale hlavně z
jejich obecné neznámosti, nejeví mnoho lidí, ať již z České republiky
nebo ze zahraničí, zájem o navštívení těchto lokalit a o poznání
starodávných a malebných chrámů. Z této příčiny nemají o dané objekty
zájem ani místní lidé, a co hůře ani úřady a stavby jsou mnohdy
nedoceněny i veřejnou správou, což způsobuje špatný stavební stav
památek, zapříčiněný mnohdy banálními věcmi.
Ve většině případů je zanedbáváno okolí, není regulována stromová a
keřová zeleň, pohledy na stavbu jsou narušovány technickými zařízeními,
elektrickým a jiným vedením. Téměř ve všech případech chybí informační
tabule se stručnými fakty o stavbě a jejím významu a hlavně takřka nikde
neexistují upoutávací tabule při hlavních silničních tazích. Poté, až
budou některé nedostatky, které mohou řešit samy obce ne příliš
nákladnými investicemi, odstraněny, stavby vystoupí ze současné
"ilegality" a v některých případech budou i zpřístupněny, budou zajisté
přitahovat mnohé návštěvníky a malé neznámé vsi se mohou stát
atraktivními a vyhledávanými místy s velmi vzácnými a unikátními
památkami.
Z výše uvedených důvodů budou náplní katalogové části této práce české a
moravské nejvýznamnější a nejvelkolepější
venkovské románské sakrální stavby 11. - 1. pol. 13. stol. (Výjimku
tvoří předrománská Budeč.)
Cílem publikace by mělo být seznámení veřejnosti s významem románských
venkovských památek v české historii a podnět k
jejich případné návštěvě. Součástí popisu každé stavby je stručné
zhodnocení dosavadního stavu a doporučení možných
úprav, ať na samotném objektu či v jeho bezprostředním okolí, které by
mohly vést ke zvýšení jejich atraktivnosti a přispět tak k jejich
postupné záchraně a obnově.
Pro práci byly vybrány nejlepší a nejvýznamnější příklady jednotlivých
typů románských kostelů, nacházejících se vesměs na českých vesnicích.
Kostely byly vybírány pečlivě na základě studia dostupné literatury a
následné návštěvy mnohých lokalit s románskými památkami v České
republice i mimo ni. Z poznaných staveb bylo vytipováno dvanáct tak, aby
co možná nejlépe zachycovaly vývoj a tendence v české venkovské
architektuře 11. - 1. pol. 13. století. Tyto kostely byly následně znovu
několikrát navštíveny a byl proveden stavebně historický průzkum
exteriérů a v rámci možností i interiérů.
Katalogová část by tak formou jednotlivých zástupců kostelů měla pojmout
co nejširší okruh určitých typů venkovských románských staveb v celé
České republice. První čtyři stavby zachycují čtyři základní dispoziční
typy: jedná se o rotundu (předrománská Budeč, nejstarší dosud stojící
stavba v ČR), o podélný emporový kostel (sv. Jakub, zároveň s příklady
románské figurální plastiky, nejlepší figurální plastika na českém
venkově), o trojlodní baziliku (Tismice, nejlépe zachovalá románská
trojlodní neklášterní dispozice), o centrální kostel (Řeznovice, jediný
v ucelené podobě dosud stojící románský centrální kostel s třemi
apsidami v celé ČR). Následně jsou popsány čtyři významné románské
venkovské stavby: Záboří (unikátní portál a původně ojedinělá centrální
patrová kaple), Kondrac (zajímavé průčelí s válcovými věžemi), Poříčí n.
S. (dobrá celková zachovalost stavby s románskými freskami), Kyje
(pevnostní kostel se zajímavým systémem chodeb v síle zdi). Poslední
čtveřice kostelů z katalogové části je celá věnována zajímavé tzv.
Vinecké oblasti, ve které je každý popsaný kostel sám o sobě unikátem.
(Více o Vinecké oblasti v samotné katalogové části.) V tématické příloze
"Z cest na východ" jsou pro porovnání popsány venkovské románské kostely
ze středního Slovenska, severovýchodního Maďarska a Zakarpatské
Ukrajiny.
Samozřejmě tato práce nebude vůbec první a v žádném případě rozsahem
největší publikace o české a moravské venkovské románské tvorbě. Avšak v
současné době, jak bylo výše zmíněno, není o tuto oblast vzácného umění
velký zájem, a významné památky jsou pozapomenuty a mnohdy i chátrají.
Českou venkovskou románskou tvorbou se prvně začal zabývat Josef Braniš
a roku 1892 vydal knihu "Dějiny umění středověkého v Čechách". Tou dobou
již vycházely články o jednotlivých památkách v časopisech Method a v
Památkách archeologických. Až roku 1903 vydal rozsáhlé dílo Ferdinand J.
Lehner, jednu z dosud nejlepších knih, zabývající se touto tématikou.
Dále byl až do druhé světové války o románské památky jalo o národní
dědictví zájem, a autoři o nich píšící vydávali především formou
zmíněných časopisů (K. Guth, V. Birnbaum). Z poválečných autorů je nutné
zmínit Václava Mencla s dílem "Panské tribuny v naší románské
architektuře", a především Anežku Merhautovou a Dušana Třeštíka, kteří
spolu vydali r. 1983 knihu "Románské umění v Čechách a na Moravě", A.
Merhautová samostatně vydala r. 1971 "Raně středověká architektura v
Čechách". Jedná se o dvě poslední velká díla o románském umění,
zachycující i problematiku venkovských kostelů. Od té doby a ani po roce
1989, kdy církevní stavby přestaly být perzekuovány, nebyla vydána žádná
rozsáhlejší kniha s podobnou tématikou. I když jsou některá vyjmenovaná
díla opravdu vyčerpávající a zdá se, že stavby popisují opravdu
dokonale, se stále vynořují nové skutečnosti a poznatky, které je nutné
zaznamenávat a použít je do složité mozaiky vývoje české románské
architektury.
Románská architektura se začíná objevovat počátkem 11. století a
přetrvává až do 13. století. Název je odvozen od slova Roma (Řím),
protože románské umění se objevuje v místech bývalého římského impéria,
tedy ve střední a západní Evropě. Na tvorbě románského slohu se podílely
kmeny Franků, Germánů, Slovanů i Anglosasové. Jejich jednotící myšlenkou
bylo rychle se šířící křesťanství, a proto se vzorem románské
architektury staly stavby starokřesťanské, karolinské a ottónské, jako
jsou basiliky a centrály.
Románské umění vzniká prakticky po celé "tehdy známé" Evropě a vyvíjí se
pod silným působením místních vlivů. V tomto
mnohotvárném a velmi různorodém prostředí se vytvořil směr
architektonické tvorby, který je sice zaměřen k jednotnému cíli, ale
nedopracoval se k úplnému sjednocení a vykrystalizování v ucelený
slohový systém. "Snad není jediné stavby, na níž by byly zastoupeny
všechny prvky románské architektury" (Syrový 1972, 243).
Čas románského umění, které ovládalo naše země po dobu, od 11. do 13.
století, byl ve znamení rozmachu českého státu a vzestupu moci
panovníka, který počal ovládat celou českou kotlinu. Byl to čas, kdy
vznikala a dále se rozvíjela první česká monumentální architektura, jenž
v mnohém nastínila vývoj stavitelského umění pro další dlouhá staletí.
Přestože se tato práce zabývá románskými sakrálními stavbami českého a
moravského venkova, je nutné připomenout vůbec počátky zděného
stavitelství v Čechách i na Velké Moravě, které s touto tématikou úzce
souvisí.
V současné době, kdy byly alespoň částečně archeologicky prozkoumány
lokality velkomoravského osídlení, přestože průzkumy zdaleka nebyly
vyčerpávající, víme, že velkomoravští Slované již počátkem 8. století
stavěli z kamene. Zděné byly především stavby sakrálního charakteru
(existuje zatím pouze jediný doklad o kamenné profánní architektuře, jíž
jsou základy "paláce" v Mikulčicích1), tedy stavby spojené s
křesťanstvím. Je nevyvratelně prokázáno, že na území Moravy nepřinesli
křesťanskou víru Cyril a Metoděj, kteří přišli roku 863 na žádost
knížete Rostislava Byzantskému císaři Michalu III. právě proto, aby bylo
zabráněno rozpínání západního vlivu křesťanství a následné germanizace
slovanského území. Jíž bezmála 50 let před příchodem věrozvěstů ze
Soluně, působily na Moravě mise Francko - Bavorské, Dalmátsko -
Istrijské a možná i Iro - Skotské. Je archeologicky prokázané, že právě
tito misionáři přináší na Velkou Moravu první kamenné stavitelství,
avšak nevíme, v právě kterých oblastech máme hledat původ určitých typů
staveb. Nejsnazší se zdá být vytipování původu rotund, které pocházejí z
oblasti Balkánského poloostrova. Ze stejné lokality pochází i typ
podélného chrámu s pravoúhlým kněžištěm, jehož stěny byly zpevněny
jakýmisi příporami. Tvary ostatních kostelů s kubickým kněžištěm, spolu
s nejstarším doposud objeveným chrámem v Modré u Velehradu, jsou
připisovány vlivům ze západu. Na Velké Moravě nejmladším typem svatyně
byla podélná dispozice s východní apsidou, které se užívalo až ve druhé
polovině 9. století, tedy po příchodu Cyrila a Metoděje z Byzance, kde
je také hledán její původ (Syrový 1974, 133). Jak patrno, už na Velké
Moravě se na kamenné sakrální architektuře mísily vlivy z jihovýchodní a
západní Evropy. Víme, že v Čechách, v nejranější etapě kamenného
stavitelství, která trvala do zřízení pražského biskupství v roce 973,
tomu bylo podobně, avšak nejvíce převládala tradice velkomoravská.
Kníže Bořivoj, první historicky doložený český panovník, byl pokřtěn na
Velké Moravě, pravděpodobně biskupem Metodějem. Po návratu do Čech, s
knězem Kaichem, založil na svém sídle, Levém Hradci, rotundu sv.
Klimenta, nejstarší nám známý křesťanský chrám na českém území. Druhým
kostelem, který Bořivoj založil, byla podélná dispozice zasvěcená Panně
Marii, jejíž základy byly objeveny v západní oblasti dnešního Pražského
hradu, pod traktem mezi II. a III. nádvořím. Jelikož kníže Bořivoj
zemřel asi roku 889, jsou rotunda sv. Klimenta na Levém Hradci a
pravoúhlý chrám Panny Marie na Pražském Hradě jedinými prokázanými
českými sakrálními stavbami z 9. století.
Bořivojův syn a český kníže Spytihněv, založil třetí český křesťanský
chrám, a to rotundu sv. Petra na hradě Budči. Zde bylo taktéž užito
kruhového (mírně oválného) půdorysu, stejně jako u nejstarší svatyně na
Levém Hradci, z čehož je patrné, že rotundy, v tomto stádiu pocházející
z Velké Moravy, získávaly v Čechách na oblibě, což dokazuje i jejich
následné časté užívání a stavební zdokonalování.
Rotundy byly většinou stavěny jako vlastnické soukromé kostely na
panských sídlech. Chrám sv. Petra (a sv. Pavla) na Budči byla postavena
před rokem 905, tedy ještě za existence Velkomoravské říše, a tak je
vůbec nejstarší, doposud stojící stavbou v České republice. Čtvrtou
českou, historicky prokázanou, svatyní a zároveň druhou na Pražském
hradě byla basilika sv. Jiří založená knížetem Vratislavem, druhým synem
Bořivojovým, která byla dokončena před rokem 921. Měla to být krátká
trojlodní basilika, zakončená třemi apsidami v jedné rovině, jejiž
prapůvod je spatřován, stejně jako u rotund, v jihovýchodní Evropě (Merhautová
1971, 13). Za panování knížete Václava se již začíná počet kostelů po
české zemi zvyšovat. Obvykle ale nevíme, kde byly situovány, nemluvě o
znalosti dispozic či výzdoby staveb. V té době dostává i Pražský hrad
svůj třetí kostel, rotundu sv. Víta, jíž zakládá sám sv. Václav.
Přestože o přesnější dispozici chrámu a jeho výzdobě máme pramálo
informací víme, že ve své prvotní podobě měl čtvero apsid, které byly
členěny lisenami, jež se zde objevují vůbec poprvé na české půdě (Merhautová,
Třeštík, 1983, 39). Doposud zůstává nezodpovězena otázka, měla-li
rotunda ve své lodi prstencovitý ochoz nesený pilíři a byla-li
zaklenuta. Jisté je, že právě tato stavba se po roce 973 stává sídelním
chrámem pražského biskupa.
Po zřízení pražského biskupství se sice Čechy vymanily z vlivu
biskupství řezenského, ale i přesto se stavební umění začíná čím dál
více orientovat směrem k západu. Do roku 1000 vznikají první mužské
kláštery, Břevnovský a Ostrovský, a první ženský klášter při chrámu sv.
Jiří na Pražském hradě. Spolu se vznikem klášterů úzce souvisí i příchod
zahraničních duchovních, kteří nejen mají bohatší znalosti se
stavitelstvím, ale přináší na naše území vůbec první monumentální
architekturu.
Doposud, do konce 10. století, byla zatím řeč pouze o architektuře,
vznikající na území ovládaném Přemyslovci. Je samozřejmostí, že v české
zemi vládly i jiné rody, z nichž asi nejznámějším byly Slavníkovci se
sídlem na Libici. Archeologické průzkumy ukázaly, že i zde stál do
porážky Slavníkovců v roce 995 křesťanský chrám, a to dokonce s mnohem
složitější dispozicí a daleko větších rozměrů, než známe z
přemyslovských hradišť té doby. Výzkum, převážně negativních otisků
základů, a následná rekonstrukce ukázaly daleko větší ovlivnění
slavníkovského umění západní, saskou, architekturou nežli je obvyklé u
Přemyslovského umění. Libický chrám byl vůbec nejsložitější českou
sakrální stavbou té doby (Merhautová, Třeštík 1983, 44). Slavníkovci
samozřejmě obývali i jiná hradiska nežli Libice, kde taktéž stály
kostely. Je nutné se zmínit o Vrbčanech, kde pod současným kostelem se
dochovaly základy drobné svatyně, jež má být dílem slavníkovců. Základy
této svatyně jsou přístupné. Z éry Slavníkovců doposud stojící zajímavý
chrám se nachází v Malíně, poblíž Kutné Hory.
Po přelomu milénia, v 11. století, se začínají po celém rozrůstajícím se
přemyslovském státě ve větším množství budovat první venkovské
křesťanské svatyně. Tyto drobné chrámy, podélné dispozice s apsidou a
někdy i již zdomácnělé rotundy slouží jako kostely vlastnické nebo i
jako kostely farní. Bohužel o naší venkovské architektuře máme pramálo
informací a mnohé kostely, jenž by z tohoto období mohly pocházet,
nejsme ani s to přesněji datovat. Do této skupiny můžeme zařadit
kostelíky v Kuněticích, Vysoké, Čáslavi a jiné, podobných tvarů a
rozměrů. V průběhu 11. století už také přestáváme hovořit o působení
zahraničních vlivů a můžeme již uvažovat vznik a vývoj domácích
architektonických tradic.
V 11. století se na venkově poprvé setkáváme s chrámovou věží (Lehner
1903a, 265) a sdruženými okny, která ji obohacují (Merhautová 1971, 24),
jako je tomu v Čáslavi. U rotund se v té době začíná užívat lucerny a
stavby dostávají architektonický dekor, jako jsou například liseny.
Větší rozvoj české a moravské venkovské architektury nastává takřka až
ve století 12., kdy se chrámy začínají zvětšovat, mnohé jsou bohatě
zdobeny, a to jak kamennou plastikou v exteriéru, tak freskami v
interiéru. Na vsích se objeví i do té doby neznámé dispozice, jako
trojlodní basiliky nebo centrály s kvadratickým středem a čtveřicí nebo
trojicí apsid, přesto vše nadále zůstává v největší oblibě jednolodní
podélná dispozice s východní apsidou a západní věží. Věž často nebývala
od kostela oddělena spárou, nýbrž mohla být "vtažena" do lodi, tak, že
se tyčila nad středem empory, nad jejím pravým nebo levým rohem,
popřípadě nad celou její šíří. Bylo-li k chrámu připojeno pravoúhlé
presbyterium, užívané spíše v pozdější románské architektuře, mohla věž
stát po jeho boku, ale i nad ním samým, čehož se užívalo až ve 13.
století. Kromě pravoúhlého presbyteria se objevuje i kněžiště
polygonální, avšak takřka až na sklonku období. Po celé 12. i 13.
století zůstává nejoblíbenějším východním zakončením chrámu typická
románská apsida.
Vnější plášť apsidy býval nejčastěji zdoben lisenami, které přecházely v
obloučkový vlys ke kterému se později přidaly i ozuby, a nad ním
probíhala ukončující římsa. Po polovině 12. století. již můžeme pod
obloučky, jejichž hrany mohou být spolu s lisenami profilované,
spatřovat konzolky (Merhautová 1971, 40). Výjimečně mohly být liseny
nahrazeny polosloupky ukončenými drobnými krychlovými hlavicemi. Apsida
bývala prolomena jedním nebo více okny s mohutnými špaletami, které se
otevíraly jak do exteriéru, tak do interiéru. Plášť lodi býval obohacen
nárožními, a později i dalšími, lisenami, jenž přecházely v podobný nebo
shodný dekor jako na apsidě, tj. obloučkový vlys, ozuby, římsa.
Ojediněle se na plášti lodi objevovaly zvířecí nebo lidské reliéfy. Okna
lodi bývala stejných proporcí i tvarů jako na kněžišti. Nejbohatěji
plasticky ztvárněnou částí kostela býval vstupní portál. Na počátku 12.
století známe pouze jednoduché portály, ukončené architrávem nad nímž se
nacházel vynášecí oblouk. Během času se portály zdokonalovaly, jejich
ostění bylo tvořeno jedním i více ústupky s čímž souvisejí i více
profilované archivolty. Po polovině 12. století se do ústupků začínají
vkládat sloupky a občas se reliéfně ztvárňují tympanony, převážně
stylizovanými motivy. Lidskou plastiku na tympanonu známe v intartní
podobě pouze ve dvou případech2. Následně se začíná užívat geometrických
i nestylizovaných rostlinných motivů k dekoracím hlavic a archivolt.
Zřejmě nejméně zdobenými partiemi chrámu bývaly věže, ale i přesto zde
nacházíme dekorativní prvek - sdružené okno. Na počátku 12. století, kdy
se tato okna již objevují, je jejich podoba značně redukovaná. Sloupek,
jež okno dělí nemá v té době ani patku ani hlavici a kruhové sedlo tak
dosedá přímo na dřík. Velmi brzy se však objevují okna trojitá a posléze
i dvě a někdy i tři řady sdružených oken nad sebou. V tomto období už
sloupky spočívají na patce a jsou ukončeny vesměs krychlovou hlavicí.
Interiér venkovských sakrálních staveb zaznamenal také obrovský pokrok.
Prostor se mnohokrát zvětšil a někdy byl i zaklenut. Největšími změnami
však prošla západní část chrámu, kde se většinou nacházela panská empora.
Ta byla v prvotní fázi románského slohu velmi jednoduchá, přítomna v
prvním patře věže - empora věžová. Následně se začíná užívat empory
kruchtové, která mohla být situována na jednom širokém oblouku
přepínajícím se od jedné obvodové stěny kostela ke druhé, na dvou
arkádách dosedajících na střední pilíř, osloupený pilíř či sloup nebo na
arkádách třech, které zpravidla dosedaly na sloupy. Empory patrové, tj.
empory, jejíž patro bylo od prostoru lodi odděleno zdí, se užívá málo.
Po roce 1165 se objevuje nový prvek, a to spojení věžové části empory s
kruchtovou (Mencl 1965, 39 - 40), jako je tomu například v kostele v
Jakubu nebo ve Vroutku. Západní část chrámu s emporou se stává předmětem
nejbohatší výzdoby. Sochařsky pojednány byly především sloupy, jejich
patky i hlavice a přízední konzoly. Kromě empory se umělecké opracování
kamene uplatňuje i na triumfálním oblouku, oddělující loď od apsidy,
který býval tvořen jedním i více ústupky a jejich archivolty bývaly od
vertikálních částí odděleny jednoduchou římsou. Kromě výše zmíněných
prvků mohl člověk v interiéru obdivovat nástěnné malby, kterých se však
do současné doby dochovalo je velmi málo. Náměty fresek byly různé, ale
v drtivé většině převládaly náboženské motivy, především christologický
cyklus.
13. století již bylo částečně ve znamení slohu přechodného, avšak do
jeho poloviny, kdy Čechy i Moravu definitivně ovládla gotika, se
především na venkově stále užívá staršího a ověřeného umění románského.
Ve třináctém století se plně rozvinou domácí tradice a románské
tvarosloví, ale také můžeme pozorovat značný vliv ze zahraničí,
především z německých oblastí, čehož si je možno dobře všimnout ve
Vinecké oblasti. Vinecká oblast je také dobrým příkladem, že již ve 13.
století můžeme hovořit o hutích a možná i o románské škole. Druhou
zajímavostí domácí románské tvorby je doksanská skupina, jenž, i z
Vineckem, bude blíže zmíněna v katalogové části.
Vzhledem k tomu, že česká venkovská románská architektura neužívala
přílišné množství odlišných dispozic ani ozdobných prvků, je možné si z
popisu staveb, uveřejněných v katalogové části, udělat přehled o vývoji
a tendencích architektury, která ovládala venkovské části vnikajícího
českého státu.
|
|
|
