romarch romarch romarch
Věda a výzkum
Katalog (ČR)
Kostely bezvěžové
  ○  Libčany
  ○  Všeruby
  ○  Železnice

Kostely s druhotně dostavěnou věží

  ○  Bernartice
  ○  Loděnice
Kostely s nízkou (románskou) věží
  ○  Vysoký Újezd
  ○  Třebonín
Kostely se západní věží
  ○  Čelákovice
  ○  Očihov
  ○  Pařížov
  ○  Plaňany
  ○  Poříčí nad Sázavou (sv. Petr)
  ○  Svojšín
Vrcholně středověké doznívání
  ○  Kozojedy
  ○  Vícov
● Rotundy se západní věží
  ○  Holubice
  ○  Pravonín
Katalog (cizina)
Výuka a studium
 
Celkový pohled na kostel od severovýchodu (foto M. Falta 2011).
Pohled na jižní rizalit (foto M. Falta 2011).

Pohled na východní štít a apsidu (foto M. Falta 2011).

Pohled na jižní rizalit (foto M. Falta 2011).
Krychlová hlavice nesoucí arkády empory (foto M. Falta 2011).
Schodiště spojující loď a emporu vedené v síle jižního rizalitu (foto M. Falta 2011).

Stropní desky schodiště spojující loď a emporu (foto M. Falta 2011).

Rozhraní mezi románským kvádrovým zdivem a pozdější konstrukcí z lomového kamene ve druhém patře věže (foto M. Falta 2010).

Detail románského zdiva ve druhém patře věže (foto M. Falta 2010).

Románský portál v úrovni druhého patra věže (foto M. Falta 2010).

Pohled na východní stěnu věže s románským portálem v úrovni podkroví lodi (foto M. Falta 2011).

Detail románského východního štítu (foto M. Falta 2010).
Obnažený líc románské severní fasády lodi (foto M. Falta 2010).
Archivolta a tympanon románského portálu (foto M. Falta 2010).
Románský náhrobek s nápisem „† BARTOLOMEUS † P PRESBYT † HIC IACET“ (foto M. Falta 2010).
Románský náhrobek s nápisem „† WOGZLAVA DOMICELLA“ (foto M. Falta 2010).
Románské náhrobky zachycené na kresbě H. Tomana (1857, tab. 13).
POZNÁMKY:

01. Kalferst, J.: Vysoký Újezd nad Dědinou, podklady pro územní plány – archeologická část. Hradec Králové 2010, rukopis (kopie uložena na AO MVČ).
02. Musil, F.: Dějiny vých. Čech. Praha 2009, s. 186.
03. Profous, A.: Místní jména v Čechách IV. Praha 1957, s. 438.
04. Biener von Bienenberg, K. J.:
Versuch über einige merkvürde Alterthümer im Königreich Böhmen I. Königgratz 1778, s. 1 – 11.
05. Slavík, J.: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad Kněžnou, Dobruška 2000, s. 181.
06. Slavík, J.: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad Kněžnou, Dobruška 2000, tab. XI.
07. Toman, H.: Vysoký Újezd na Opočensku. In: PA II. Praha 1857, s. 285 - 286.
08. Michl, K.: Románský kostel na Vys. Újezdě. In: Od kladského pomezí VI. Náchod 1928 - 29, s. 122 - 123.
09. Wirth, Z.: Umělecké památky Čech. Praha 1957, s. 870 – 871.
10. Mencl, V.: Vývoj středověkého portálu v českých zemích. In: ZPP XX. Praha 1960, 1. část v sešitě č. 1. s. 8 - 26, 2. část v sešitě č. 3 - 4, s. 112 - 153.
11. Merhautová, A.: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 360
12. Nesejt, F. - Musil, F.: Dějiny východních Čech. Hradec Králové 2009, s. 186 - 187, 241
13. Slavík, J.: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad Kněžnou, Dobruška 2000
14. Horák, J.: Klášter Svaté Pole. Hradec Králové 2008, s. 35 – 37.
15. Horák, J.: Klášter Svaté Pole. Hradec Králové 2008, s. 28.
16. Musil, F.: Dějiny vých. Čech. Praha 2009, s. 187.
17. Musil, F.: Dějiny vých. Čech. Praha 2009, s. 470.
18. Sedláček, A.: Klášter P. Marie na Svatém poli. In: Výroční zpráva v. gymnasia v Táboře 1899, s. 18.
19. Musil, F.: Dějiny vých. Čech. Praha 2009, s. 186.
20. Michl, K.: Románský kostel na Vys. Újezdě. In: Od kladského pomezí VI. Náchod 1928 - 29, s. 123.
21. Musil, F.: Dějiny vých. Čech. Praha 2009, s. 186.
22. Michl, K.: Románský kostel na Vys. Újezdě. In: Od kladského pomezí VI. Náchod 1928 - 29, s. 123.
23. Horák, J.: Klášter Svaté Pole. Hradec Králové 2008, s. 36.
24. Toman, H.: Vysoký Újezd na Opočensku. In: PA II. Praha 1857, s. 286.
25. Horák, J.: Klášter Svaté Pole. Hradec Králové 2008, s. 36.
26. Toman, H.: Vysoký Újezd na Opočensku. In: PA II. Praha 1857, s. 286.
27. Domečka, L.: Staré náhrobní kameny v kostele na Vysokém Újezdě. In: Sborníček Staré Třebechovice 14. 1934, s. 7 – 8.
28. Sedláček, A.: Klášter P. Marie na Svatém poli. In: Výroční zpráva v. gymnasia v Táboře 1899, s. 18.
29. Michl, K.: Románský kostel na Vys. Újezdě. In: Od kladského pomezí VI. Náchod 1928 - 29, s. 123.
30. Slavík, J.: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad Kněžnou, Dobruška 2000, s. 182.
31. Mencl, V.: Vývoj středověkého portálu v českých zemích. In: ZPP XX. Praha 1960, 1. část v sešitě č. 1. s. 12.
32. Merhautová, A.: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 360
33. Horák, J.: Klášter Svaté Pole. Hradec Králové 2008, s. 37.
34. Toman, H.: Vysoký Újezd na Opočensku. In: PA II. Praha 1857, s. 285.
35. Toman, H.: Vysoký Újezd na Opočensku. In: PA II. Praha 1857, tab. 13.
36. Toman, H.: Vysoký Újezd na Opočensku. In: PA II. Praha 1857, s. 285.
37. Mencl, V.: Panské tribuny v naší románské architektuře. In: Umění XIII. Praha 1965, s.43
38. Merhautová, A.: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971, s. 360
39. Nesejt, F.: Dějiny vých Čech. Praha 2009, s. 241.
40. Radová – Štiková, M. – Škabrada, J.:
Románské stavitelství – učební texty ČVUT. Praha 1976 (II. vydání v r. 1992), s. 97.
41. Radová – Štiková, M. – Škabrada, J.:
Románské stavitelství – učební texty ČVUT. Praha 1976 (II. vydání v r. 1992), s. 97.
42. Radová – Štiková, M. – Škabrada, J.:
Příspěvek k poznání románských stavebních postupů. In: Umění XXIV. Praha 1976, s. 277.
43. Radová – Štiková, M. – Škabrada, J.:
Příspěvek k poznání románských stavebních postupů. In: Umění XXIV. Praha 1976, s. 277.
44. Slavík, J.: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad Kněžnou, Dobruška 2000, s. 182.
45. Dittrich, T.: Románské stavby z okruhu kladrubského kláštera. In: Umění XXVIII. Praha 1980, s. 135.
46. Škabrada, J.: Konstrukce historických staveb. Praha 2003, s. 197.
47. Michl, K.: Církevní architektura u nás. In: Od kladského pomezí III. Náchod 1925 - 26, s. 144.
48. Horák, J.: Klášter Svaté Pole. Hradec Králové 2008, s. 37.
49. Wirth, Z.: Umělecké památky Čech. Praha 1957, s. 870.
50. Toman, H.: Vysoký Újezd na Opočensku. In: PA II. Praha 1857, s. 286.
51. Kajgl, J.: Ještě k sakristii kostela v Srbicích. In: Zprávy památkové péče 66, č. 6. Praha 2006, s. 485 – 489.
52. Horák, J.: Klášter Svaté Pole. Hradec Králové 2008, s. 37.
53. Toman, H.: Vysoký Újezd na Opočensku. In: PA II. Praha 1857, tab. 13.
54. Kalferst, J.: Vysoký Újezd nad Dědinou - podklady pro územní plány – archeologická část. Hradec Králové 2010, rukopis (kopie uložena na AO MVČ).
55. Hraše, J.K.: Mitteheilungen der K.K. Central – Commission. Vídeň 1880, s. XXXIX.
56. Slavík, J.: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad Kněžnou, Dobruška 2000, tab. XIX.

 
  Raně středověká architektura v Čechách  
 

VYSOKÝ ÚJEZD nad DĚDINOU - k otázkám stavebního vývoje kostela

KLÍČOVÁ SLOVA ... patrocinium sv. Jakuba Většího, stavba vzniká na přelomu 12. a 13. století, románský podélný kostel s východní apsidou, západní věž je románská pouze do výše třetího podlaží, původně patrně dřevěné zvonové patro
 

« ČLÁNEK PUBLIKOVANÝ VE SBORNÍKU DESTA 2010

 
Příspěvek se zabývá stavebním vývojem kostela sv. Jakuba Většího ve Vysokém Újezdě nad Dědinou, a to zejména románskou fází výstavby. V této problematice sleduje konstrukční souvislosti, vzájemné vazby jednotlivých stavebních částí a problematiku vztahu západního (štítového) průčelí k tělesu věže. Pozornost je zaměřena zejména na vrchní partie věže, které mohly být zhotoveny nikoliv z kamene ale ze spalných materiálů. Detailní nahlédnutí na kostel v procesu jeho vzniku umožňuje rozbor neomítnuté části severního průčelí, zejména analýza zachovaných stop po konstrukci lešení.
Článek přináší nový pohled na typovou příslušnost románské tribuny. Pozornost je dále věnována schodišti ojedinělému způsobem vedení v tloušťce jižního rizalitu, které dovolovalo propojení empory s předoltářním prostorem. V příspěvku je upozorněno na úvahu o komunikačním schematu stavby, které se mohlo odlišovat od známějšího řešení s přímým vstupem z exteriéru na tribunu.
 

Vizualizace předpokládaného románského stavu (model M. Falta 2012).

 

Vizualizace současného stavu objektu, celkový pohled od severovýchodu s pohledem do krovů (model M. Falta 2012).

 

Vizualizace současného stavu objektu, řez kostelem s pohledem k emporové části (model M. Falta 2012).

 
 

Vysoký Újezd nad Dědinou se nachází v mírně zvlněné krajině ve východních Čechách, severně od Třebechovic pod Orebem. Obec je situována na severovýchodní hraně strategické vyvýšeniny (přibližně 316 m.n.m.) nad povodím říčky Dědiny, od které je vzdálena zhruba 1,5 km. Antropogenní aktivita je z katastru obce doložena z doby mladohradištní (01), středověká vesnice se zde zformovala v období raně kolonizačního osídlení (02). Právě z tohoto období se zde dochoval cenný doklad románského stavitelství - vlastnický kostel sv. Jakuba Většího, přičemž první zmínka o obci pochází až z roku 1369 (03).
Na význam objektu již upozorňovaly předchozí generace badatelů, a to od konce 18. století. Jako první se stavbou zabývá Biener von Bienenberg v roce 1778 (04), zřejmě první zaměření kostela provádí J. K. Rojek (05) v roce 1847 (06) a dále památku popisuje a zakresluje H. Toman v roce 1857 (07). V první polovině 20. století se stavebním vývojem kostela zabývá K. Michl (08), v 50. letech se stručný popis stavby objevuje v Uměleckých památkách Čech (09). Zdejší portál datuje V. Mencl (10) a následně stavbu popisuje A. Merhautová (11). V posledních letech se stavbou zabývají F. Musil a F. Nesejt (12), J. Slavík (13) a J. Horák (14). Avšak i přes dlouho trvající odborný zájem o objekt nebyl kostel doposud přesněji zdokumentován a nebyly objasněny některé otázky týkající se doby vzniku, osobnosti zakladatele a fází výstavby.
Vznik kostela byl staršími generacemi badatelů kladen do souvislosti s působením nedalekého cisterciáckého opatství Svaté Pole. O samotném klášteře, který se rozkládal v intravilánu dnešní obce Klášter nad Dědinou, není mnoho relevantních informací. Již údaje o vzniku opatství kolísají v rozmezí let 1149 – 1272 (15). Nejnovější výzkumy potvrzují vznik kláštera až ve druhé polovině 13. století (16) a jeho zánik během husitských válek v roce 1420 (17). Toto zjištění samo vyvrací hypotézu o založení kostela ve Vysokém Újezdě svatopolskými mnichy, jak se domníval například Sedláček (18).

 
 

Půdorys chrámu v úrovni přízemí s vyznačením jednotlivých stavebních fází. (zaměření a kresba M. Falta 2010 – 2011).

Půdorys chrámu v úrovni empory s vyznačením jednotlivých stavebních fází. (zaměření a kresba M. Falta 2010 – 2011).

 
 

Jako pravděpodobná se jeví spíše chronologie opačná, kdy byl klášter založen z podnětu šlechtice sedícího na nedalekém dvorci. Toto sídlo vzniklo v období rané kolonizace (19), kdy mohla být část území, tzv. újezd, darována nějakému šlechtici knížetem (20), který zde založil své sídlo, odkud byla kolonizace přilehlého újezdu řízena (21). Tomu by odpovídala i typologie kostela sv. Jakuba Většího coby vlastnického, respektive emporového kostela. Přímý vztah mezi klášterem a kostelem je doložen až v 15. století, kdy měl klášter právo podací (22).
Do souvislosti se založením kostela sv. Jakuba Většího jsou kladeny nápisy vyryté do kamenů umístěných v severní stěně lodi po obou bocích románského portálu. Nápis „† WOGZLAVA DOMICELLA“ je přiřazován místní (domácí) šlechtické paní (23), která by mohla být zakladatelkou stavby nebo alespoň majitelkou zdejšího zboží.
Význam nápisu „† BARTOLOMEUS † P PRESBYT † HIC IACET“ již není tak jednoznačný. Dlouholetá vědecká diskuse je vedena zejména nad zkratkou „P“ (nebo „PI“) a výkladem slova „PRESBYT“. Nejpravděpodobnější se jeví transkripce Tomana (24), který je čte jako „P(ius) PRESBYT(er)“ a odmítá starší výklad (zřejmě míněn Bienerův, na který poukazuje i Horák (25)) jako „Praepositus presbyter“, který by kostel mohl stavět do souvislosti s klášterem (26).
Transkripci celého nápisu do podoby „Bartolomeus pius presbyter hic iacet“ a jeho překlad „Bartoloměj zbožný kněz tu odpočívá“ přináší Domečka (27), který se zároveň odvolává na Sedláčka (28) s tvrzením, že Bartoloměj mohl být prvním opatem kláštera Svaté Pole. Naopak Michl (29) usuzuje, že Bartoloměj byl kněz s určitými veřejnými povinnostmi – presbyter, a tudíž že kostel nebyl založen mnichy z nedalekého kláštera, ale jednalo se o kostel vlastnický. Ke zkratce P(I) se Michl nevyjadřuje.
S největší pravděpodobností se tedy jedná o náhrobní nápis (zde odpočívá) jistého zbožného Bartoloměje (Bartolomeus pius), který byl jistým presbyterem. Více o těchto historických osobnostech není možné určit, stejně tak jako přesné stáří náhrobních nápisů. Odborná literatura je klade na přelom 12. – 13. století, což je řadí mezi nejstarší náhrobní nápisy u nás (30).
Chrám sv. Jakuba Většího byl dle současného stavu poznání založen na přelomu 12. a 13. stol., kam jej klade Mencl na základě analýzy portálu (31), Merhautová dataci vzniku stavby s opatrností posouvá do I. poloviny 13. stol (32). Bližší časové určení doby výstavby nebo svěcení kostela zatím není možné upřesnit, přesto není vyloučené, že se v budoucnu objeví v některé kapse po konstrukci lešení použitelný vzorek dřeva pro dendrochronologické datovaní.
Kostel byl založen jako tribunový jednolodní kostel s východní apsidou a západní věží. Konchou sklenutá apsida je od interiéru lodi oddělena dvakrát odstupněným vítězným obloukem, jehož vertikální část je od archivolty oddělena jednoduchou římsou. Vlastní chrámová loď je obdélného půdorysu s vnitřními rozměry 10 x 5,15 metrů s valenou klenbou s pasy a třemi páry výsečí. Klenba pochází z rozsáhlé úpravy chrámu provedené v roce 1885 (33), kdy byla do současné romantické podoby upravena i čtyři okna v lodi. Dřívější strop byl plochý (34), kdy vznikla pravoúhlá okna, zachycena na Tomanově vyobrazení (35) není známo. Původní přístup do chrámové lodi byl umožněn portálem prolomeným v severní stěně lodi. Jeho dvakrát pravoúhle zalomené ostění s vloženým prutem vyrůstá ze soklu, který je zrcadlovým obrazem hlavicové římsy. Archivolta portálu včetně kresbou zdobeného tympanonu se dochovala v podkroví mladšího přístavku. Kromě archivolty portálu je zde i dobře čitelný líc románského zdiva s nárožním armováním, a to včetně dvou řad kapes po prvcích lešení. Vyhodnocení dislokace těchto kapes je důležitá pro zpřesnění úvahy o etapizaci výstavby.
Západní část chrámové lodi zaujímá 2,25 metru hluboká pavlačová tribuna, která je podklenuta třemi poli křížové klenby s později přidanými štukovými hřebínky. Masivní dělící pasy a čelní oblouky jsou svedeny na dva sloupy s krychlovými a přízední pilastry s římsovými hlavicemi. Původní střední čelní oblouk byl vyjmut pravděpodobně v době zřízení nového osového vstupu do chrámu v roce 1885, a to z důvodu akcentování vstupu do kostela. Při této úpravě mohl být zvětšen i vstup do někdejší podvěžní kobky. Ta byla již v 19. století sklenuta, jak dokládá nepravidelné napojení archivolty vstupního portálu na kápi klenby i Tomanův popis (36).
V úrovni patra na pavlačovou emporu plynule navazuje plochostropá prostora v interiéru věže, která se do chrámového prostoru otevírá půlkruhovým obloukem v celé své šíři východní stěny. Předěl je tvořen pouze klenutým pasem podpírajícím západní štítové průčelí a následnou východní stěnu věže. Původnost ostění tohoto otvoru by mohl prověřit pouze sondážní průzkum. Není vyloučeno, že typologicky by bylo možné zařadit vysokoújezdeckou tribunu do kategorie kombinované empory (jako např. v Jakubu nebo Vroutku). Mencl ji však v této souvislosti ve své stati nezmiňuje – poukazuje pouze na sloupovou pavlačovou emporu (37).
Nad prostorou věžové části empory se nachází druhé, v interiéru neomítané, patro, kde románský původ konstrukce dokládají pečlivě tesané kvádříky a dochované podřezávané spáry. Z tesaných kvádrů je vyzděno i ostění portálu vedoucího do krovu, zatímco archivolta je zhotovena ze zdiva lomového, taktéž opatřeného podřezávanými spárami. Románská stěna je však v úrovni 1,50 metru nad podlahou, respektive 9,65 metru nad podlahou kostela, ukončena nápadně pravidelnou vodorovnou spárou. Ta tvoří předěl mezi kvádrovým a následným mladším lomovým zdivem, které stoupá do současné výšky přibližně 16,5 metrů nad podlahu kostela. Nelze tak souhlasit s tvrzením Merhautové (38) že západní věž je románská, ale ani s tvrzením F. Nesejta (39), že románská není.
Dosavadní bádání, které bylo zaměřeno na románské stavební postupy, přináší dva základní typy vztahu západní věže a štítového průčelí chrámové lodi. V první řadě je popisován početnější typ, kdy věž a západní štít kostela byly zděny samostatně již od základů a tudíž mezi těmito tělesy vznikla vertikální dilatační spára (Pařížov, Obděnice, …). Docentka Radová upozorňuje i na úsporné a velmi konstruktivní řešení, kdy byly založeny a ve spodních patrech vyzděny pouze tři volné stěny, čtvrtá byla založena až ve vyšších partiích na příčném vynášecím pasu (Svárov, Raná, …) (40).
Ve druhé variantě sdílí západní strana lodi a východní stěna věže tutéž zeď. Takové řešení se uplatňuje i ve Vysokém Újezdě. Stavba rostla tak, že se stavělo nad celým zamýšleným půdorysem chrámu a zdivo věže bývá ve spodních partiích, byť jen sporadicky, provázáno se zdivem lodi. Dle současného poznání jsou u tohoto typu věže v úrovni nad stropem lodi v zásadě možná dvě řešení. V prvním případě zdivo věže kontinuálně pokračuje nad zamýšlený hřeben střechy a štít je omezen na trojúhelníkové přizdívky v partiích půdy (41), respektive na trojúhelníkové útvary s věží provázané.
Jako druhá možnost se jeví vyzdění trojúhelníkového štítu, na který je posléze založena východní stěna věže. Toto staticky poněkud odvážné řešení, kdy následná stěna věže byla založena přímo na šikmých plochách štítu bez jakékoliv stupňovité úpravy, dokládá jistou etapovitost výstavby. Konkrétní délku časové prodlevy mezi vznikem obou konstrukcí nejsme schopni přesněji určit, ale zřejmě se nejednalo pouze o krátkou technologickou přestávku, například přerušení stavby na zimu (42). Tuto domněnku potvrzuje například odlišné zpracování spár na trojúhelníkovém štítu a následné stěně věže v Loděnici u Berouna (43) nebo zazděná torza románského laťování taktéž mezi štítem a stěnou věže v Bernarticích.
Na základě zkušeností z terénního výzkumu prováděného ve Svojšíně, Plaňanech, Pařížově a v neposlední řadě ve Vysokém Újezdě nad Dědinou je nutné upozornit i na další doposud ne příliš sledovaný konstrukční vztah západního štítu lodi a vrchních partií věže. Přestože zde nenalézáme podobné řešení jako například u kostelů v Loděnici nebo Bernarticích, tak byla vyslovena domněnka, že při dosažení požadované výšky chrámu stavitelé soustředili veškeré síly na konstrukci štítů, krovu i zastřešení a výstavba věže tak byla záměrně přerušena. Dokladem toho je výskyt vodorovné spáry (nápadné rozhraní struktury zdiva) vždy přibližně ve stejné úrovni, a to v místech styku šikmé roviny střechy s vertikálou bočních stěn věže, tedy zhruba v polovině výšky štítu. Je pravděpodobné, že dostavba věže do požadované výšky nemusela pokračovat ihned, ale až po několikaleté přestávce, která mohla být využita například pro konstrukci empory. Tento princip je platný jak pro varianty představované dvojicí vedle sebe na spáru přisazených plných zdí, tak pro konstrukce s jedinou společnou zdí tvořící jak západní vymezení lodi tak zároveň substrukci východní stěny věže. Proč je, minimálně u jmenovaných staveb, technologická přestávka vždy přibližně ve stejné úrovni – poloviční výšce štítu, nejsme prozatím schopni relevantně vysvětlit. Dále ve všech zmíněných případech chybí srovnávací materiál východního štítu lodi. Ve Vysokém Újezdě nad Dědinou se nejspíše zachoval cenný a didakticky dobře čitelný doklad románské etapizace výstavby, respektive jedné z variant konstrukčního řešení vrchních částí raně středověkých kostelních věží.
Rozdíl oproti výše popsaným stavbám je ten, že do obvyklé výšky minimálně nad úroveň hřebene střechy byly stěny věže vyzděny až v novověku, a to koncem 18. století (44). Nápadné přitom je, že zde výjimečně dochovaný východní štít lodi je kompaktní, bez jakýchkoliv náznaků technologické přestávky, oproti západnímu štítu, který je tvořen pouze oním lichoběžníkovým segmentem.
Je nasnadě se domnívat, že chrám byl plně dokončen ještě v době románské, avšak vrchní část věže byla zhotovena ze spalného materiálu. Zdali se jednalo o provizorium či zamýšlenou finální podobu již nelze posoudit. Dřevěná patra a zvonové nástavce byly dříve jistě oblíbené, což dokládají i ne příliš vzdálené příklady. Dodnes se dochovalo sice mladší, ale středověké bedněné patro na zvonici v Krčíně (14,5 km), novověké na kostelní věži v Králově Lhotě (6,5 km) a zvonici v Černčicích (12 km). Známé jsou i vzdálenější analogie, například nápadně nízká západní románská věž kostela ve Vícově, kde je taktéž podezření na původně vyšší (snad dřevěnou) konstrukci (45) nebo středověké bedněné patro ikonograficky doložené na věži kostela v Bítozevsi u Postoloprt.(46) Na základě těchto předpokladů je nutné odmítnout představu Michla (47), kterou následně přebírá i Horák (48), a to že věž kostela ve Vysokém Újezdu byla původně nižší a působila tak mohutnějším dojmem. Románské zděné části věže kostela ve Vysokém Újezdu se pravděpodobně dochovaly ve své původní výšce, nedochovala se však vrchní část ze spalného materiálu. Ta mohla být poškozena nebo zničena již v 15. století (49) zřejmě husity, avšak o někdejší dřevěné pavlači, která věž značně převyšovala, bez bližší specifikace hovoří ještě v roce 1857 Toman (50).
Kostel sv. Jakuba Většího je pro studium románské sakrální architektury a rozšíření srovnávacího materiálu v této problematice důležitý také jako jeden z nepočetných příkladů dobře dochovaného komunikačního propojení prostor empory s přízemím lodi, respektive s předoltářním prostorem. Tato vazba je řešena schodištěm ojedinělým způsobem vedení v tloušťce jižního rizalitu (známou paralelou je Záboří nad Labem, případně Srbice (51)). Význam schodiště tkví nejen v jeho výtvarné stránce, ale i v dobře dochovaném dokladu jen skromnou řadou příkladů bezpečně doložené komunikace mezi tribunou a přízemím lodi.
Vlastní 0,7 m široké schodiště sestává z 15 stupňů a stoupá pod úhlem přibližně 34°. Na stěnách vyzděných z otesávaných kvádříků jsou dobře patrny podřezávané spáry. Zastropení je ve spodní části tvořeno třemi mohutnými kamennými překlady v různých výškových úrovních, ze kterých vybíhá šikmá rovina z pečlivě otesaných desek. Vrchní část schodiště je zastropena vodorovně a při výstupním portálu je chodbička ukončena příčně valenou klenbou. Osvětlení prostory zajišťují dvě úzká kruhová okénka, která se do interiéru špaletovitě rozevírají. Navenek byl schodišťový přístavek koncipován tak, aby nad ním bylo umožněno provedení oken a zároveň s maximální možnou úsporou materiálu. Výsledkem je 0,7 metru vystupující rizalit se třemi výškovými úrovněmi.
Důležitou avšak těžko zodpověditelnou otázkou je komunikační propojení předpokládaného velmožského dvorce s emporou. Současné poznání a stavební stav kostela prozatím neumožňují lokalizovat vstupní portál, který by tuto přímou vazbu umožňoval. S jistotou můžeme tvrdit, že vstup nemohl existovat v plášti lodi, neboť výjimečně dochovaný vnější románský líc severní stěny nevykazuje stopy po žádném průchodu a v jižní stěně na emporu ústí schodiště vedoucí z přízemí lodi. Pokud hledaný vstup vedl do prostory v patře věže, nemohl být situován v severní stěně. Ta je, obdobně jako část severního pláště lodi, byť pod silnou vrstvou vápenného nátěru, stále dobře čitelná, a taktéž beze stop po někdejším portálu.
Omítnutá západní a jižní stěna věže je z tohoto pohledu za stávajícího stavu nezkoumatelná. Z dostupné ikonografie a historických pramenů víme pouze to, že současné poměrně mohutné západní okno v patře věže mělo být (spolu se vstupním portálem do podvěží a oknem ve druhém patře věže) proraženo až roku 1885 (52), respektive vzniklo rozšířením střílnového okna, které dokládá starší vyobrazení (53). Stejné okno bylo dle ikonografie i na jižní straně věže. Tato fakta však nevyvrací možnou existenci vstupního románského portálu právě v těchto místech, který mohl být záhy zazděn, respektive nahrazen právě střílnovým okénkem.
Panské sídlo snad lze hledat severně od kostela, v místě současného hřbitova. Toto prostranství tvoří nejvýše položenou a ze tří stran svahy chráněnou plochu. Stopy spáleniště a středověkého sídliště datovaného do 13. stol. byly severně od hřbitovní zdi nalezeny při výkopech v roce 1902 (54). V této oblasti prováděl v letech 1877 - 79 archeologický průzkum konzervátor Hraše, který vně oplocení hřbitova nalezl kostrové mohylové hroby (55). Jakýkoliv novější archeologický důkaz o existenci někdejšího panského sídla na Vysokém Újezdě prozatím chybí.
Avšak není možné opominout ani eventualitu, byť nepravděpodobnou, že žádné přímé propojení dvorce/exteriéru s emporou neexistovalo. V podobném duchu je řešen i kostel sv. Mikuláše ve Vinci, kde je tribuna přístupná rovněž pouze schodištěm vedoucím z přízemí interiéru velmi redukované lodi.
Kostel sv. Jakuba Většího ve Vysokém Újezdu nad Dědinou se řadí mezi významné doklady románského stavitelství a z hlediska prostorové struktury se zachoval prakticky neporušený. Byl vystavěn jako jednolodní plochostropá emporová stavba s východní apsidou a západní věží. Zděné konstrukce byly provedeny z kvádrového zdiva s nárožním armováním (ikonograficky doloženo na jižním rizalitu, nároží lodi i věže (56), dodnes dobře patrné na severní stěně lodi), a to za použití vnějšího konzolového lešení. Vrchní část věže mohla být do zamýšlené finální výšky provedena ze dřeva nebo hrázděného zdiva, střecha lodi byla sedlová, jak dokládá zachovaný východní štít lodi.
Přístup do chrámu byl umožněn portálem v severní stěně lodi, po jehož stranách se dochovaly románské náhrobní nápisy. Prozatím chybí doklad o přímém komunikačním propojení mezi panským sídlem a kombinovanou (věžní a pavlačovou) emporou. Přístup z lodi na emporu byl umožněn schodištěm vedeným v síle jižního rizalitu. Komunikační propojení empory s vrchními partiemi věže je dnes nedefinovatelné, zachoval se pouze portál vedoucí z druhého patra věže do prostoru krovu lodi.
Přínosem zdokumentování a analyzování románských částí kostela sv. Jakuba Většího ve Vysokém Újezdě nad Dědinou je především nový pohled na možnou etapizaci výstavby věže, respektive její materiálovou rozmanitost. Dále dochází k rozšíření srovnávacího materiálu v oblasti vzájemných vazeb jednotlivých stavebních částí, zejména prostoru lodi a empory. V neposlední řadě je upozorněno na úvahy o možném jiném fungování emporového kostela coby soukromé oratoře vlastníka bez možnosti přístupu venkovského lidu.

 
 

Příčný řez s vyznačením jednotlivých stavebních fází. (zaměření a kresba M. Falta 2010 – 2011).

Schéma severní fasády s vyznačením románských prvků (1. náhrobek s nápisem „† WOGZLAVA DOMICELLA“, 2. náhrobek s nápisem „† BARTOLOMEUS † P PRESBYT † HIC IACET“, 3. portál, 4. nárožní armování, 5. kapsy po prvcích lešení, 6. rozhraní mezi románským kvádrovým zdivem a pozdější konstrukcí z lomového kamene ve druhém patře věže (zaměření a kresba M. Falta 2010 – 2011).

 
 

Zu den Fragen der Bauentwicklung der Kirche St. Jakobus der Ältere

Der Beitrag befasst sich mit der Bauentwicklung der Kirche St. Jakobus der Ältere in Vysoký Újezd nad Dědinou, vor allem mit dem Ausbau des Objektes in der romanischen Epoche. Bezüglich dieser Problematik zeigt der Artikel die konstruktiven Zusammenhänge, die wechselseitigen Bindungen der einzelnen baulichen Bestandteile und die Problematik der konstruktiven Beziehung der (Giebel) Westfront zum Körper des Turmes auf. In dem Beitrag wird auf die oberen Teile des Turmes hingewiesen, die nicht aus Stein sondern aus Brennmaterial gefertigt werden konnten. Den Blick auf die Kirche im Prozess ihrer Entstehung ermöglicht die Bauanalyse des unverputzten Teils der Nordfassade, besonders die Analyse der erhaltenen Gerüstspuren.
Der Beitrag bringt eine neue Sicht auf die Typenzugehörigkeit der romanischen Tribüne und widmet sich zudem auch dem im Südrisalit einzigartig geführten Treppenhaus, das die Verknüpfung der Tribüne mit dem Raum vor dem Altar erlaubte. Der Artikel gibt die Hypothese über das Kommunikationsschema des Objektes an, das sich von der bekannteren Lösungsvariante mit dem direkten Eingang aus dem Exterieur auf die Tribüne unterscheiden konnte.

 
       
   

© Ing. arch. Milan Falta    2015

  falta.milan@gmail.com

 

 
   

Tento projekt vzniká za podpory studentské grantové soutěže ČVUT FA a projektového ateliéru URBAPLAN s.r.o. 

počet přístupů: