Vesnice Pařížov (01) leží na horním toku řeky Doubravy na úpatí Železných hor, přibližně 15 km jihovýchodně od Čáslavi. Sídlo se v těchto místech zřejmě zformovalo při strategickém přechodu Libické stezky přes jinak poměrně hluboké údolí Doubravy někdy v období raného středověku. V této době již byla lokalita zalidněna hustěji, čehož jsou dokladem dva raně středověké kostely vzdálené necelých 5 km severně (02). V samotném Pařížově odůvodňuje existenci významnějšího raně středověkého osídlení a patrně i někdejšího velmožského dvorce částečně dochovaný románský kostel sv. Máří Magdalény. První zmínka o vsi však pochází až z roku 1398 (03), kostel je připomínaný teprve v roce 1557 a dále 1589 (04). Již v polovině 19. století se ale objevuje informace o možném vzniku kostela v předhusitském období (05) a na románský původ části stavby je poukazováno od poslední čtvrtiny 19. století. Mezi nejstarší odborné zprávy zabývající se pařížovským kostelem se řadí zmínka Klimenta Čermáka o románských oknech kostela (06). Románskou věž se zazděným portálem v jejím prvním patře rozeznává Vojtěch Birnbaum (07), který zároveň upozorňuje i na komunikační propojení exteriéru a nedochované empory. Detailního popisu, jednoduchého zaměření a uvedení základních historických údajů se stavba dočkává ve dvacátých letech 20. století od Alžběty Birnbaumové (08). Autorka kostel charakterizuje jako drobnou omítnutou orientovanou stavbu, která sestává z obdélné lodi splývající s presbyteriem a západní osové věže. Domnívá se, že kostel byl založen patrně ve 12. století, avšak z této doby se měla dochovat pouze věž (09). Loď spolu s presbyteriem a kaplemi mají pocházet nejspíš z roku 1837.
V padesátých letech se stručný popis stavby objevuje v Uměleckých památkách Čech od Zdeňka Wirtha (10). Václav Mencl ve svém díle o panských tribunách zmiňuje pavlačovou dřevěnou emporu a stavbu datuje k roku 1130 (11). Anežka Merhautová pouze shrnuje tehdejší poznání a původ kostela posouvá do druhé poloviny 12. století (12). Poválečná literatura tak až do počátku sedmdesátých let nepřináší prakticky žádná nová fakta o objektu, naopak spíše opakuje nepřesné až chybné údaje (13). Nový poznatek publikují až v roce 1975 Zdeněk Smetánka a Jiří Škabrada, kteří popisují tvar zazděného portálu ve věži, jenž umožňoval propojení prostoru v patře věže, respektive empory, s předpokládanou panskou kurií, kterou umisťují severně od kostela (14). Následně se zmínka o schodišti v šířce zdi překrytém fošnami objevuje v učebních textech FA ČVUT (15). Stavbou se ve své nepublikované kandidátské práci podrobně zabývá i Dalibor Prix (16) a další stručné informace zejména o užitých materiálech přináší Jiří Škabrada (17). Na nedocenitelný význam stavby, zejména pro její přínos v poznání konstrukčních souvislostí a funkčních principů, upozorňuje až v roce 2008 Jiří Varhaník ve své stati o nadstandardním refugiu ve věži vesnického románského kostela (18). V článku podrobně popisuje a kresebně zachycuje intaktně dochovaný interiér věže s velkým množstvím stavebního dřeva a v řešení věže rozeznává nadstandardně zajištěné refugium. Zmiňuje také následné přisazení věže, které dokládá analýzou portálu mezi emporou a věžní prostorou, stejně tak přízemní kobkou přístupnou nikoliv tradičně z lodi, ale pouze shora z patra věže.
Přestože je románský původ kostela rozpoznán už v 70. letech 19. století a badatelská obec upozorňuje na jeho význam po dobu více jak 100 let, nebyla dosud publikována precizní dokumentace (19). Nepodařilo se ani objasnit otázky týkající se principu a etapizace výstavby, a zejména některých konstrukčních anomálií. Primárním cílem autorské dokumentace, která navazuje a v dílčích pozorováních i zaměřeních prohlubuje výsledky předložené J. Varhaníkem, je zmapování románských líců severní a jižní fasády lodi, jež byly odkryty při opravě kostela v roce 2010. V rámci průzkumu jsou popsány dochované fragmenty románských špaletových i štěrbinových oken, vstupního portálu a stop po někdejší konstrukci konzolového lešení. Zachycena je i různorodá struktura a barevnost užitých materiálů. Součástí výzkumu románského kostela sv. Máří Magdalény je dále prohloubení a ověření znalostí o konkrétních stavebních postupech, respektive procesech etapizace výstavby českého venkovského raně středověkého kostela. Pozornost je věnována nejen konstrukčním souvislostem především vrchních pater věže, ale i otiskům po dřevěné konstrukci neznámého účelu, jejíž význam nebyl doposud přesvědčivě objasněn. Studie přináší nové hypotézy o možné funkční náplni tohoto nedochovaného útvaru, který mohl přímo nebo nepřímo souviset právě s etapizací výstavby, respektive se starším a zřejmě provizorním završením věže.

Jednoduchá avšak poměrně mohutná kamenná sakrální stavba v Pařížově byla založena na ostrohu nad řekou (přibližně 310 m. n. m.) patrně v rozmezí let 1110 – 1127 (20) jako vlastnický emporový kostel se západní věží a patrně východní apsidou. Přestože byly vnější líce zdiva lodi po dlouhou dobu přístupné pouze sporadicky (21), tak se mnozí badatelé správně domnívali, že se jedná o konstrukce románského původu. Severní a jižní fasáda lodi byly v plném rozsahu obnaženy až v roce 2010 při komplexní opravě venkovních omítek lodi, presbyteria i přilehlých kaplí. Při této příležitosti bylo poprvé po několika desetiletích možné studovat nejen dobře zachované románské zdivo, ale i zdokumentovat a popsat celkovou kompozici stěn včetně torzálně dochovaných oken a vstupního portálu.
Zdi lodi jsou konstruovány z hrubě otesaných desek tvrdé ruly, spáry vykazují původní podřezávané spárování. Precizně zpracované nárožní armování je provedeno z lépe opracovatelného pískovce. Zřejmě jako dekorativní prvek se zde uplatňuje střídání světlého a červeného pískovce, které však nevykazuje žádný logický řád. Ze stejného materiálu jsou vytvořena i torzálně dochovaná ostění špaletových románských oken, která jsou situována po páru v jižní i severní zdi a v současné době jsou zaslepena. V západní části severní i jižní fasády se uplatňovala také štěrbinová okna, která osvětlovala panskou tribunu. Jejich ostění jsou zhotovena z jediného kusu kamene a jsou završena překladem. Přítomnost těchto intaktně dochovaných oken v neporušeném románském zdivu jednoznačně vyvrací hypotézu, že empora byla dříve přístupná portálem prolomeným ve zdi lodi, jak se domnívala například A. Merhautová (22). Torzo západního ostění, překladu i archivolty románského portálu, jenž umožňoval vstup z exteriéru do přízemí lodi, se dochovalo ve střední části jižního průčelí (23). Krom výše popsaného již fasády chrámu neobsahují žádné jiné raně středověké architektonické články ani dekor a takřka žádné stopy po konstrukci konzolového lešení (24). Velmi obtížně je sledovatelné rozhraní mezi románskou zdí lodi a později přistavěným kněžištěm, nicméně je důvodné se domnívat, že se nacházelo v pozici přibližně 10,2 – 10,5 m od západního nároží lodi. V této úrovni jsou v horních partiích na jižní fasádě sledovatelné jakési šmorce, které vznikly vyjmutím východního armování. O typové příslušnosti raně středověkého kněžiště nejsou zatím k dispozici žádné informace. Současné obdélné kněžiště s trojbokým závěrem a bočními kaplemi pochází dle literatury z roku 1837 (25), avšak tuto dataci zpochybňuje J. Varhaník, a to na základě zákresu současné figury závěru na mapách stabilního katastru z roku 1838 (26). Zdali byl presbytář (27) přistavěn ve zmíněném roce nebo dříve nejsme schopni přesvědčivě určit, nicméně je pravděpodobné, že z totožné přestavby pochází i dvojice oken osvětlující chrámovou loď, současný vstupní portál a kruchta.
Charakteristickou součástí českého raně středověkého venkovského kostela je jeho západní věž (28). V Pařížově stojí na čtvercovém půdoryse a postavena byla z totožného materiálu jako zdi lodi. Věž tvoří samostatnou hmotu, která je k lodi připojená v takřka osové pozici (29). Jedná se tedy o nejběžnější typ věže při románském venkovském kostele, kdy věž a západní štít lodi byly zděny samostatně již od základů, a proto jsou tato tělesa oddělena vertikální spárou (30). Časovou prodlevu mezi výstavbou lodi a věže (nebo jejími partiemi) nejsme schopni v těchto případech určit bez archeologického průzkumu, nicméně předpokládáme, že k výstavbě docházelo v zásadě v rámci jednoho záměru. Příklady, kdy románská věž byla touto formou k lodi připojena po delší časové prodlevě (31), jsou diskutabilní a jsou předmětem dalšího zkoumání (32). Co bylo cílem koncepce dvou od sebe oddělených zdí, nemá jasnou odpověď, ale patrně se jednalo o snahu dokončit důležitější část objektu (loď s kněžištěm) a poté přistoupit k výstavbě dalších částí chrámu (33). V některých případech ale není možné vyloučit snahu tehdejších stavitelů o vypořádání se se statickými obtížemi, které by mohly vzniknout provázáním odlišně hmotných těles s různými způsoby sedání. S myšlenkou výstavby lodi, presbytera a věže v jednom záměru však polemizuje J. Varhaník, který se domnívá, že původní představa stavitelů západní věž nezahrnovala. Tuto eventualitu dokládá faktem, že kobka v přízemku věže není přístupná z lodi ani exteriéru a dále připomíná, že portál propojující patro věže s emporou je špaletován směrem na tribunu (34).
V přízemku věže, jejíž vnější hrana měří 4,5 m, se nachází přesně čtvercová kobka s rozměry pouhých 1,95 x 1,95 m. Tato velmi skromná prostora je v půdorysu věže umístěna poněkud netradičně. Nenachází se ve středově souměrné pozici, nýbrž je posunuta jihovýchodním směrem. Důsledkem toho je jižní a východní zeď věže tlustá 0,78 m, naopak severní a západní zeď dosahuje šířky 1,77 m. Prostoru osvětluje jedno štěrbinové okno v jižní zdi. Důvodem neobvyklé situace podvěžní kobky je nutnost respektování půdorysné skladby prvního patra, kde se nachází místnost a chodba s nástupem na schodiště. Přízemek a síň v prvním patře věže tvoří jednu prostorovou jednotku, předělenou pouze lehkým trámovým stropem. Valená klenba (35) se uplatňuje až v patře a dokresluje velkolepost předsíně vlastní empory. Osvětlení zajišťuje opět jedno jižní štěrbinové okno.
V současné době se přístup do vnitřku věže otevírá pouze z kruchty. Tento původní románský průchod je v rámci dvojice sousedních zdí řešen tak, že kamenné ostění je situováno na vnější západní stěně lodi a k němu je připojena 0,8 m dlouhá plochostropá chodbička v šířce východní zdi věže. Otvor na závoru je umístěn tak, aby bylo umožněno uzavření věžní prostory zevnitř. Přístup do patra věže z exteriéru byl umožněn dnes zazděným portálem situovaným při jihozápadním rohu věže (36). Za ním se nachází opět plochostropá chodba, dlouhá přibližně 1,2 m, odkud je přístupná nejen věžní místnost, ale i schodiště v tloušťce zdi vedoucí do vyšších pater. Nástupní rameno schodiště, sestávající ze čtyř stupňů, vychází z podesty oddělené od chodbičky jednoduchým portálem s kamenným ostěním. Kapsa pro závoru je v tomto případě umístěna na podestě tak, aby se bylo možné uzavřít ve druhém a vyšším patře věže. Mezipodesta je situována na půdorysném lomu schodiště a je osvětlena dvěma okny, z nichž první směřuje k západu a druhé k severu. Výstupní rameno je tvořeno devíti stupni a je ukončeno malou podestou osvětlenou od severu střílnovým oknem. Naproti oknu je umístěn pravoúhlý portál, jímž se vstupuje do druhého patra věže. Dveře bylo opět možné zajistit závorou z interiéru věžní místnosti. Druhé patro je tvořeno síní obdélného půdorysu s délkou 2,95 m a šířkou 1,95 m. Vytvoření rozměrnější čtvercové prostory brání hmota schodiště, která se uplatňuje v hloubce 1,0 m při celé severní stěně. Výška tohoto kubusu je více jak 2,7 m od podlahy a dosahuje tak až k úrovni někdejšího trámového stropu. Přestože se strop do současnosti nezachoval, je možné jeho podobu vyvodit z kapes po nosných trámech. Tři se nacházejí v západní stěně a tři ve stěně východní, kde jsou dochovány i ztrouchnivělé zbytky zhlaví, která spočívají na vodorovném trámu vloženém do roviny stěny. Na protější straně místnosti byly trámy vetknuty přímo do zdi, avšak v jejím nitru se pravděpodobně stýkaly s dřevěnou kleštinou. Ve vrchní části věže byla zřízena ještě tři podlaží, z nichž poslední bylo odlehčeno čtveřicí trojdílných oken (37). Každé nižší patro bylo osvětleno pouze jedním jižním střílnovým oknem.
Věž kostela sv. Máří Magdalény v Pařížově je ojedinělým důkazem užití různorodých materiálů v raně středověkém stavitelství na českém venkově, ale i cenným dokladem románských stavebních postupů, technologie výstavby a její etapizace. V první řadě je nutné zmínit neobvyklé množství stavebního dřeva, které je užito v interiéru věže. Kvalitně opracované trámy a fošny se zde uplatňují především v podobě překladů, stropních desek a zřejmě i ztužující konstrukce nacházející se uvnitř kamenných zdí. Hraněné trámy tvoří povalový strop nad chodbami, které navazovaly na portály z exteriéru věže i interiéru lodi. Dále z nich jsou zhotovena nadpraží portálové niky na empoře, štěrbinových oken ve věži (v kombinaci s kamennými deskami) a překlad portálu vedoucího na schodiště do vyšších pater věže. Zdali je románský i záklopový strop nad přízemkem věže, který je tvořený třemi masivními trámy, zatím nebylo zjištěno. Jeho figura ale bude patrně původní. Šikmý strop nad rameny schodiště je tvořen dřevěnými fošnami, zatímco nad podestami jsou opět užity hraněné trámy. Současné cihelné schody jsou mladšího původu, románské stupně mohly být ale také dřevěné (38). Ve stěnách schodiště jsou dále patrny dlouhé vodorovné trámy (39). Z kombinace dřevěných prvků s lomovým zdivem, ale i precizně opracovaným pískovcem užitým v ostění otvorů a v nárožním armování (40) vyplývá, že užití stavebního dřeva neindikuje chudou stavbu, nýbrž dokládá hospodárné využití různě dostupného matriálu s rozdílnými vlastnostmi.

Vzhledem k množství dochovaného raně středověkého dřeva (41) je pravděpodobné, že v kostele, nebo při něm, existovaly i další lehčí konstrukce, které podnes nevydržely. Jednou z nich mohlo být i exteriérové schodiště, které propojovalo sídlo velmože s věží a vlastním kostelem. Po takovéto lehčí stavbě se sice nedochoval žádný doklad (42), avšak na její existenci nepřímo poukazuje neobvyklý a zatím nepovšimnutý detail. Tím jsou kapsy po trámech, které se nacházejí ve spodní části přízemní kobky. Tři kaverny procházejí celou šířkou zdi, která v těchto místech činí 1,77 m (43). Při severozápadním nároží věže jsou dvě kapsy charakteristicky natočeny tak, aby jejich vnější konce obsáhly celý obvod zdiva (44). Vzhledem k tomu, že se situace nachází prakticky v úrovni podlahy přízemku, respektive vnějšího terénu, je možné o ni uvažovat nikoliv jako o pozůstatku po prvcích lehkého konzolového lešení, ale jako o stopách po jiné a zřejmě masivnější konstrukci. V úvahu tak připadá hypotéza, že se může jednat o ukotvení, respektive vykonzolování nějaké roštové základové konstrukce, která mohla souviset právě s dřevěným schodištěm stoupajícím k portálu v patře věže.
Velice zajímavý a unikátní otisk dřevěné konstrukce neznámého určení se také nachází v interiéru druhého patra věže. Jedná se o šestici nestejně velkých kapes (45) v přibližně pravidelných rozestupech. Masivní břevna, která byla kapsami proložena, vystupovala z východní stěny směrem k západu pod úhlem přibližně 47°. V rovině stěny byla osazena na dřevěném hraněném trámu, který je dosud zachovaný v líci zdiva ve výši 1,85 m nad podlahou druhého patra. Je třeba připomenout, že horní hrana kapes po neznámé konstrukci se nachází pouhých 0,4 metru pod trojicí trámů, které nesly zřejmě záklopový strop druhého, respektive podlahu třetího patra. V jaké souvztažnosti byly tyto dvě konstrukce, nejsme schopni objasnit. Není nicméně vyloučené, že se může jednat o pozůstatky jedné struktury. V jakém vztahu a časovém horizontu k dřevěným konstrukcím je hmota rozšířené severní zdi s vloženým schodištěm nelze jednoznačně určit. Ze stratigrafických poměrů se jeví, že minimálně její vrchní část (46) byla vyzděna současně, anebo později nežli předmětná dřevěná konstrukce. Úvaha o možné funkci takovéto struktury je složitá a odborná literatura se tímto konkrétním prvkem v zásadě nezabývá. K popisu nevyjasněného otisku se prvně dostává až v roce 2008 J. Varhaník, který se však vyhýbá bližšímu hodnocení (47). Vyslovuje pouze nesouhlas s tvrzením V. Mencla, jenž měl považovat negativ této konstrukce za nosníky pavlače, odkud vedl žebřík vzhůru na zvonici (48).
Na základě výškové pozice a prostorové konfigurace kapes, ale zejména díky analýze románských stavebních postupů a technologie výstavby (49), je možné předložit domněnku, že nedochovaná dřevěná konstrukce mohla nepřímo souviset s etapizací výstavby románské věže. V souvislosti s vyslovením hypotézy o funkčním využití této neznámé struktury je nutné upozornit i na jiný doposud ne příliš známý konstrukční aspekt, jenž může mít se sledovanou konstrukcí souvislost. Na vnější rovině východní stěny věže přístupné z podkroví lodi je ve výši 9,4 m od současné podlahy chrámové lodi pozorovatelný předěl, který tvoří rozmezí mezi stěnou s rytými spárami ve spodní části a horním lomovým zdivem bez povrchové úpravy (50). Obdobné nápadné rozhraní struktury zdiva bylo autorským průzkumem identifikováno u několika staveb v prakticky totožné úrovni (51). Tato vodorovná spára vypovídá jednak o mnohem rozšířenějším užití etapizace výstavby románského kostela, než se dosud předpokládalo, ale i o případném konstruování horních pater věže z lehčího materiálu. Možnost, že vrchní část věže nebyla v době románské zhotovena z kamene, ale ze dřeva nebo jiné lehčí alternativy zdiva (hrázdění) (52), je prozatím opomíjena, stejně tak jako nebyla předložena hypotéza, zdali se jednalo o zamýšlené provizorium či cílené konečné řešení (53). Neprozkoumaná zůstává i úvaha o úplné absenci vrchních pater věže (54). Dosavadní autorský průzkum tak poukázal na poměrně rozmanité variace, jak mohla vypadat vrchní část západní osové věže při českém venkovském románském kostele a jak se mohla v průběhu času měnit.
Zdokumentování věže kostela sv. Máří Magdalény rozšiřuje srovnávací materiál v problematice studia románských stavebních postupů českého raně středověkého kostela. Na základě výše popsaného je možné usuzovat, že se v Pařížově dochoval typ románského chrámu, který byl pravděpodobně založen v jedné fázi nad celým zamýšleným půdorysem, tedy jako celek čítající loď s kněžištěm a západní věží. Zdali byla věž k lodi připojena dodatečně, jak usuzuje J. Varhaník (55), nelze potvrdit nebo vyvrátit bez archeologického průzkumu (56). Nicméně je důvodné se domnívat, že výstavba věže probíhala spolu s kostelem (57), a to až do výše vodorovné spáry, kde byla záměrně na nějaký čas přerušena (58).
Za předpokladu, že by westwerkový věžový útvar při západním štítu kostela dosáhl při první stavební etapě výšky přes devět metrů a pojmul tak tři podlaží, plnil by prakticky veškeré požadované funkce. Chyběla by pouze část pro umístění zvonů. V přízemí věže románského kostela předpokládáme úložný prostor sloužící chrámu, nicméně v tomto případě se patrně jedná o refugium světské (59). Patro věže zřejmě bývalo využíváno jako jakýsi spojovací článek mezi profánním prostředím dvorce (paláce) s vlastní emporou (kaplí). Odtud se vystupovalo do druhého patra s funkcí obytně útočištní (60). Vzhledem k tomu, že při takovéto kompozici není ve věži místo pro zvony, kterým v době románské mohlo být vyhrazeno poslední sdruženými okny otevřené patro (61), je třeba umístění dočasné zvonice hledat v jiné pozici. Otevírá se tak prostor pro spekulaci, zdali byla při zamýšlené delší prodlevě při výstavbě věže zajištěna zvonová funkce v rámci kostela prostřednictvím malé dřevěné zvonice. Takováto stavba by nemusela být konstrukčně náročná ani velkých rozměrů (nad celým půdorysem věže) a jednalo by se tak pouze o menší objekt ze spalného materiálu (dřeva nebo hrázdění) (62). Lehká provizorní zvonice mohla být na pařížovském kostele umístěna v takové pozici, že ji částečně podpíraly nedochované šikmé vetknuté dřevěné vzpěry a zároveň východní zeď věže. Zbytek půdorysu věže mohl být standardně zastřešen nad druhým patrem. Takovémuto řešení odpovídá i nálezová situace různých struktur zdiva na vnější stěně východní zdi věže, která byla skryta za předpokládaným západním štítem lodi. Spodní část s rytými spárami napovídá tomu, že byla konstruována dříve, nežli byl zhotoven štít (63). Naopak vrchní část z lomového zdiva bez povrchové úpravy byla ke štítu přidána dodatečně v rámci výstavby druhé etapy věže, respektive jejích vrchních pater. Dovršení věže předpokládáme po několikaleté přestávce, kdy bylo dokončeno kněžiště s lodí. Po sejmutí provizorní zvonice již bylo zastřešení lodi ve finální podobě, a tudíž byla vyšší kamenná patra věže přisazena k existujícímu štítu. Důsledkem toho se do dnešních dnů dochovalo nad vodorovnou spárou indikující rozhraní stavebních etap lomové zdivo bez povrchové úpravy.
Přínosem výzkumu je zdokumentování románských částí kostela sv. Máří Magdalény v Pařížově, zejména zmapování dlouho nepřístupných románských líců severní a jižní fasády lodi, které byly odkryty při opravě kostela v roce 2010. V článku jsou popsány dochované fragmenty románských špaletových a štěrbinových oken, vstupního portálu i stopy po někdejší konstrukci konzolového lešení. Podchycena je různorodá struktura i barevnost užitých materiálů. Zdokumentování interiérových a částečně exteriérových stěn věže (64) a analýza negativních stop po dřevěných konstrukcích umožnila vyslovit nové hypotézy ohledně provizorní dřevěné zvonice, která předcházela dostavbě věže do finální podoby. Byl tak rozšířen srovnávací materiál na poli u nás dosud značně opomíjeném, a to v problematice stavebních materiálů, etapizace a funkční náplně vrchních pater románských věží.