Městys Plaňany se nachází 12 km západně od Kolína v historicky velmi hustě osídlené oblasti středních Čech. Z katastru Plaňan je doložena antropogenní aktivita minimálně od mladší doby kamenné (01). Středověká ves se zformovala na jižních svazích nad potokem Blinkou podél Trstenické stezky nejpozději v 10. století. Z tohoto období má pocházet zděný základ blíže neurčené stavby, odhalený při archeologickém výzkumu v románském kostele ve 30. letech 20. století (02). Dodnes hlavní dominanta sídla vzniká dle současného poznání ve třetí čtvrtině 12. století jako jednolodní románský kostel se západní věží a pravděpodobně východní apsidou, která později ustoupila prostornějšímu gotickému presbyteriu o dvou polích žebrové klenby. Dochovaná románská část kostela je postavena z pečlivě provedeného kvádříkového zdiva.
Chrám Zvěstování Panny Marie v Plaňanech se jeví jako dobře zachovaná románská stavba s gotickým presbyteriem a několika pozdějšími přístavky. Při zevrubnějším sledování objektu však vyvstanou mnohé otázky ohledně konstrukčních souvislostí a vzájemných vazeb jednotlivých stavebních částí a vžitých stavebních postupů. Na románské části objektu je možné zřetelně pozorovat stavební postupy a etapizaci výstavby, ale i pozdější novověké úpravy s historizujícími tendencemi.
O románské stavbě, respektive románském období stavby, se většina badatelů zmiňuje jako o statickém faktu. Nikoliv jako o dynamickém procesu vzniku a vývoji památky, která sama o sobě procházela, mnohdy složitými, proměnami. Ne jinak je tomu i u plaňanského kostela. Na význam stavby a její uměleckou hodnotu upozorňuje na přelomu 19. a 20. století j. Braniš (03), následně F. J. Lehner (04) a A. Podlaha (05).
Etapizací výstavby a vztahem románské západní věže a štítového průčelí sakrální stavby se zabývá Radová v učebních textech ČVUT z roku 1972 (06) a dále v Příspěvku k poznání románských stavebních postupů, který byl publikován v Umění XXIV roku 1976 (07). Tato stať se problematikou zabývá převážně v obecné rovině, podrobněji popisuje jen dva objekty (v obci Raná a ve Svárově). U plaňanského kostela se tohoto tématu dotýká Merhautová (08), avšak spokojuje se pouze s konstatováním, že mezi lodí a věží je spára a obě tělesa vznikala současně. Plaňanský kostel díky svému dobře čitelnému líci zdiva na plášti lodi i věže, umožňujícím detailní nahlédnutí na objekt v procesu jeho vzniku, může rozšířit srovnávací materiál v této problematice. Struktura románského zdiva a velikost použitých kamenných kvádrů v jednotlivých částech zdí jasně definují několik konstrukčních fází výstavby.
Objekt byl pravděpodobně založen jako celek, avšak bez nově provedeného archeologického průzkumu není možné toto konstatování prověřit (jak již upozorňují Radová - Štiková se Škabradou (09) u podobně komponovaných staveb). V nadzemních partiích byla tělesa lodi i věže zděna odděleně, jak dokládá vertikální spára mezi těmito hmotami, ale i zachované a dobře čitelné plomby v kapsách po někdejších nosných prvcích lešení v mírně odlišných výškových úrovních. Časovou prodlevu mezi výstavbou lodi a věže (nebo jejími partiemi) nejsme schopni prozatím určit.
V první nadzemní etapě byly stěny lodi vyzděny pravděpodobně až do výše cca 1,75 metru nad terén, kde mohla být stavba přerušena. V následujícím období výstavba pokračovala a zastavila se ve výši cca 4 metry. Ve třetí stavební etapě bylo dosaženo 6,5 metrů, což je úroveň parapetu románských oken (hypoteticky je v této úrovni možné předpokládat dosažení korunní římsy apsidy, o níž nejsou prozatím k dispozici žádná měřitelná data). Čtvrtá stavební fáze dosáhla nivelity 8,5 metrů a v této etapě byla konstruována ostění románských oken. Pátá stavební fáze byla pro loď závěrečná. Bylo vyvedeno obloučkové podřímsí, ozuby a ve výši necelých 10 metrů byla loď zastropena. Je nutné poukázat na fakt, že pátá etapa výstavby byla na severní i jižní stěně zhruba poloviční nežli předchozí. Zdánlivá nelogičnost výstavby je pravděpodobně vysvětlitelná tím, že v této periodě bylo třeba loď nejen zastropit, ale i zastřešit, tudíž bylo nutné vyzdít štíty a zřejmě zhotovit i krov.
Je nasnadě se domnívat, že jednotlivé stavební etapy se mohou shodovat s roky, respektive sezónami, které byly přerušeny zimní technologickou přestávkou. Toto konstatování však prozatím není možné ničím podložit. V případě platnosti této hypotézy by byla hrubá stavba, tj. loď, apsida a část věže, hotová po pěti letech.

K postupu výstavby je třeba připomenout, že konstrukční etapy se dělily na záběry, které souvisely s tělesnou výškou zedníků. Škabrada (10) uvádí limitní výšku záběru přibližně na hranici 1,2 metru. Podrobné zaměření všech stop po lešení na fasádách objektu prozatím nebylo zhotoveno, ale i přes absenci geodetického nebo fotogrametrického zaměření jsme schopni na severní fasádě lodi kostela rozeznat plomby po prvcích lešení ve třetí a čtvrté stavební etapě, kterou vždy dělí na dva záběry s výškou v rozmezí 1,1 - 1,4 m. Obdobnou výšku záběrů můžeme předpokládat i u druhé stavební fáze severního průčelí a štítů. Vyhodnocení dislokace těchto plomb nadále zpřesní úvahu o etapizaci výstavby, neboť budou měřitelné vztahy konstrukčních záběrů, a to zejména k podlaze I. a II. patra věže. Na plášti věže již není struktura zdiva a velikost řádkování tolik diferencovaná jako na severním i jižním průčelí lodi (což samo o sobě může vypovídat o odlišném časovém údobí výstavby celé této hmoty). Etapizaci výstavby věže je tudíž nutné vyhodnocovat na základě dochovaných stop po konstrukci lešení. Výjimkou je pás zdiva, opticky odlišný od spodních i vrchních partií, který se nachází ve výši 8 - 9,5 m. Tento věncový útvar leží v úrovni někdejšího zastropení lodi a může se jednat o jakési provizorní ukončení věže. Z tohoto by vyplývalo, že při dosažení požadované výšky lodi stavitelé soustředili veškeré síly na konstrukci štítů a zastřešení a výstavba věže byla v této úrovni přerušena. Není vyloučeno, že dostavba věže do požadované výšky nemusela pokračovat ihned, ale až po několikaleté přestávce, která mohla být využita pro konstrukci empory.
O podobě, popřípadě typové příslušnosti tribuny není k dispozici mnoho přímých informací. Není ale možné souhlasit s tvrzením Mencla (11), že zde byla kombinována valeně podklenutá tribuna s emporou věžní, neboť pro toto neexistuje žádný doklad. Současný valený pas v západní části lodi není pozůstatkem románské konstrukce, neboť je druhotně přisazen k příložkám, které podpírají barokní klenbu. Nachází se také v místě někdejší západní štítové stěny, která byla odstraněna nejpozději při adaptaci prostoru v prvním patře věže pro umístění varhan. V této době se stala západní štítová stěna nepotřebnou, neboť krovová konstrukce již asi nebyla podporována štíty (jak předpokládáme v období románském (12)), respektive překážela při propojení věžového prostoru s interiérem lodi. Románské propojení pavlačové empory s věžním prostorem bylo zřejmě daleko skromnější nežli současný otvor, který vypadá jako násilný průraz. Více bude možné určit po provedení destruktivního průzkumu v této části. Pozůstatkem západního průčelí je pouze problematické napojení obvodových stěn lodi k plášti věže, které je prakticky „na střih“, a také torza spodních partií štítu, které Radová - Štiková se Škabradou (13) mylně interpretují jako původní trojúhelníkové přizdívky k věži v partiích půdy.
O možné románské podobě tribuny je možné usuzovat i na základě kompozice severního průčelí stavby. Ve východní části se dochovala ostění tří románských oken, která jsou symetricky situována zhruba ve třech čtvrtinách stěny, tedy v úseku průčelí příslušejícího vlastní lodi. Z toho je možné usuzovat, že západní čtvrtina lodi byla vyplněna tribunou. Při platnosti tohoto předpokladu by byla empora hluboká přibližně 3,3 metru, což odpovídá polovině šířky románské lodi, a tudíž by se jednalo o pavlačovou emporu s jedním středovým sloupkem podklenutou dvěma poli křížové klenby.
Popsaný stavební postup dokládá, že loď i věž kostela v Plaňanech mohly být stavěny jako součást jednoho stavebního konceptu, jak předpokládá Merhautová (14), avšak nikoliv najednou jako jeden kompaktní celek. Uplatnění těžkopádného konstrukčního principu dvojice zdí se spárou mezi západním průčelím a věží není prozatím spolehlivě objasněno, přesto je tento princip možné sledovat i na jiných stavbách, roztroušených po celých Čechách (15). Na základě této analogie, podobnosti stavebních technik, ale i proporčních vztahů např. s kostely ve Sv. Jakubu (1165 - datováno autentikou (16)) a ve Svojšíně (1159/60 - datováno dendrochronologicky (17)) je možné usuzovat o datu výstavby v rozmezí let 1160 - 1180.
K dalšímu rozvoji stavby došlo ve 14. století, kdy byla snesena apsida a bylo vystavěno gotické kněžiště s polygonálním závěrem. K výraznější přestavbě románské lodi došlo v roce 1749, kdy byly ke stěnám připojeny cihelné přípory a prostor byl zaklenut mohutnou valenou klenbou s výsečemi (18). K nenápadné, ale důležité opravě stavby došlo v roce 1793, kdy byla přestavována vrchní část románské věže, která se sesula následkem požáru z roku 1716 a následného působení povětrnostních vlivů (19). Tato obnova je zajímavá v tom, že tehdejší stavitel přistoupil k rekonstrukci velmi citlivě, s respektem k výtvarné podstatě románské stavby. Na vrchní části románské věže tak bylo obnoveno panelování završené obloučkovým podřímsím a ozuby. Orámování je nově provedeno z tesaných (původních?) kvádrů, avšak vnitřní výplň je již ze zdiva lomového. Evidentně novodobě, ale taktéž z precizního, snad původního řádkového zdiva, jsou vyzděny i nižší, zejména západní, partie věže.
Při studiu románské architektury je důležité si povšimnout i těchto pozdně středověkých či raně novověkých úprav, které se snažily o výtvarnou celistvost díla a uchování jeho archaického charakteru, a které byly provedeny v duchu dosud v této podobě neznámého barokního historismu.