Lokalita Vícov (01) je dnes součástí města Přeštic (okr. Plzeň - jih) a nalézá se zhruba dva kilometry východním směrem od jeho historického jádra. Areál kostela sv. Ambrože (02) se zrušeným hřbitovem (přibližně 352 m. n. m.) je situován na úbočí kopce Střížova na plošině nad strmějšími břehy Úhlavy. Meandrový tok řeky vytváří přirozenou severozápadní ochranu někdejšího sídla. Vesnice, obnovená po husitských válkách, definitivně zanikla patrně v 1. polovině 17. století (03). Trvalé osídlení, jehož historie je bohatými archeologickými nálezy doložena od raného středověku přes pozdní a střední dobu bronzovou až k době neolitu (04), již v podobě vesnice nebylo nikdy obnoveno. V širším okolí se dnes nachází pouze několik novodobých rekreačních staveb a budova myslivny z 18. století, která snad zaujala místo starší fary (05).
Cílem výzkumu kostela sv. Ambrože ve Vícově je ověření, prohloubení a eventuálně i přehodnocení dosavadních poznatků o charakteru kostela, procesu jeho výstavby a etapizaci v období středověku. Dokumentace provedená při terénním průzkumu objektu věnuje pozornost nápadně nízké věži, hmotové skladbě štítového průčelí včetně jeho napojení na boční zdi, a styku lodi s presbyteriem. Prostorová a materiálová konfigurace (06) těchto úseků stavby dovoluje sledovat hypotézu, že nynější půdorys chrámu je původní a není výsledkem vrcholně středověké přestavby, respektive náhrady domnělé apsidy za polygonem uzavřené presbyterium (07). V pohusitském období tak zřejmě byla pouze částečně navýšena loď, celek byl opatřen novým krovem a zastřešen nad původním půdorysem. Neobvyklý tvar věže, která je nevšedně nízká a postrádá obvyklé zakončení zvonovým patrem, přivádí k domněnce, že nynější stav představuje pouhé torzo původního konceptu. Nabízí se uvažovat o prvotním charakteru věže, který mohl být kombinací dochované zděné spodní části a zaniklého (popř. nerealizovaného) vrchního, zřejmě zvonového, patra ze spalného materiálu.

Kostelu sv. Ambrože ve Vícově je pozornost věnována již od poloviny 19. století. Jedním z prvních autorů, kteří se stavbou obšírně zaobírají, je Emanuel Václav Řičák (08). Připomíná první zmínku o sídle v roce 1239 (09), kdy se vesnice Vícov „… Vvecowo …“ stává součástí složité obchodní transakce, při které kladrubský klášter kupuje od kláštera sv. Františka a konventu jeptišek přeštický újezd (10). Všímá si i letopočtu 1245 (11), který považuje za nejzazší mezník, kdy se zde měli usadit kladrubští benediktýni (12). Následně Emanuel Řičák popisuje církevní i stavební dějiny objektu (13). Upozorňuje na komplexní přestavbu kostela v 15. století a poukazuje i na sakristii, která při kostele existovala ještě roku 1677. Nástěnné malby opatrně datuje do benediktinské obnovy stavby. Z dnešního pohledu zajímavý popis chrámu byl zpracován Karlem Hostašem a Ferdinandem Vaňkem (14), kteří o kostele z konce 13. století hovoří jako o čistě gotické stavbě se zajímavým západním průčelím, jež je spolu s věží zbudováno z pravidelných pískovcových kvádrů, zatímco zbytek stavby je z kamene lomového. Toto netradiční řešení přisuzují obranným záměrům stavitelů. Zdeněk Wirth (15) již v kostele spatřuje dvě základní vývojové etapy, když loď s věží klade do doby kolem roku 1200 a presbyterium do pohusitské obnovy v polovině 15. století. K roku 1710 datuje drobné úpravy ve formě modifikace oken a portálu, přístavby předsíně, opěráků i mansardové střechy na věži. Anežka Merhautová (16) se v zásadě drží obdobného interpretačního schématu jako Zdeněk Wirth. V textu přímo neuvádí dvě raně středověké stavební etapy, nicméně tuto variantu prezentuje v přiloženém půdorysu (17). Užití lomového kamene na zdech lodi a vnitřním plášti věže konstatuje, ale blíže nekomentuje. Dodává pouze, že severní půlkruhově zakončené špaletové okno je nejspíše druhotně užito z původního kostela, jehož vznik klade do druhé čtvrtiny 13. stol. Václav Mencl (18) se o několik let dříve o vícovském kostele zmiňuje pouze okrajově, a to ve spojitosti ovlivnění jeho architektury bazilikou benediktinského kláštera v Kladrubech, čímž předznamenává následující směr bádání (19). V souvislosti s působením kladrubského kláštera na vesnickou architekturu západních Čech píše i Tomáš Dittrich (20), jenž mimo jiné shrnuje tehdejší stupeň poznání o tomto klášteru coby stavebníku venkovských kostelů (21). Vznik kostela sv. Ambrože předpokládá kolem poloviny 13. století coby emporové stavby. Pracovníci Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v korpusu Uměleckých památek Čech principiálně pouze mírně rozvádějí heslo z Wirthovy publikace, zejména však v oblasti užitého umění (22). V posledních letech objekt studuje Karel Nováček (23), který se obšírněji věnuje zdejší farnosti. Vlastní kostel popisuje jako syntézu románské lodi a věže s později přistavěným polygonálním presbyteriem a gotickým navýšením lodi. O pozdním vzniku stavby autor vyjadřuje pochybnosti, nicméně na základě datování kleštiny ve věži (západním štítu) dendrochronologickou metodou se k němu taktéž přiklání. Historii kostela i stavební vývoj objektu shrnuje drobná monografie, která byla v roce 2007 vydána Spolkem pro záchranu historických památek na území Přešticka (24). Práce nijak nevybočuje z výše nastíněného názorového směru, doplňuje pouze hypotézu o možném vzniku presbyteria až v období pozdní gotiky, v druhé polovině 15. st., a nevylučuje ani možnost vzniku kněžiště spolu s krovem chrámu, tedy kolem roku 1500. Brožura se také věnuje popisu do té doby přehlíženému gotickému krovu nad celým půdorysem kostela (25).

Po provedení terénního průzkumu kostela sv. Ambrože a studia fotografické dokumentace objektu zbaveného omítky (26) vyvstává celá řada otázek a pochybností o dosud předpokládané prvotní podobě stavby a následném stavebním vývoji. Většina badatelů (27) na základě půdorysné i prostorové skladby raně středověkého kostela usuzuje, že se jedná o goticky přestavěný starší románský kostel. Domněnku potvrzují užitím dvou rozdílných druhů kamene a diametrálně odlišných technik zdění aplikovaných v jeho konstrukci. Tato hypotéza však má při hlubším kritickém zkoumání obtížně vysvětlitelné nesrovnalosti. Pro bližší pochopení stavebního vývoje kostela ve Vícově je klíčová stratigrafická analýza konstrukcí, zejména jeho západní části a dále v místě napojení lodi na presbytář. K porozumění ohledně někdejšího fungování stavby může napomoci interpretace komunikačního schématu, respektive propojení exteriéru s interiérem lodi a následně věže.
Současný stav znalostí historických pramenů v souvislosti s výtvarnou i konstrukční stránkou kostela dovoluje mínit, že stavba nemohla být založena dříve, nežli v období 1231 – 1248, v němž bylo smýceno dřevo, které je zazděno v západní zdi lodi (28). Tato danost posouvá nejstarší možné datování vzniku stavby do období těsně před polovinou 13. století, tedy na samý sklonek epochy románského stavitelství (29). Zároveň jej nápadně přibližuje období, kdy v letech 1239 – 1245 přeštický újezd kupuje kladrubský klášter, čehož si všímá již Karel Nováček (30). Vzhledem k tomu, že listinné záznamy z této obchodní transakce o vícovském kostele mlčí, tak o založení stavby v krátké době před změnou majitele zdejšího zboží můžeme pouze spekulovat. Vzhledem k tomu, že kleština (?) (31) zazděná ve štítové zdi může pocházet z jiné starší neznámé konstrukce, tak shoda datování jejího kácení s přechodem državy pod patronát kladrubského kláštera může být čistě náhodná. Z výše uvedeného vyplývá, že je možné definovat spodní hranici výstavby kostela, avšak horní mez zůstává mnohem více otevřená. Nejpozdější eventuální limit datování vzniku stavby je možné identifikovat hodnocením uměleckého vývoje žeber nesoucích klenbu presbyteria. Takovýto profil se nejdříve objevuje v první polovině 14. století, v období poklasické gotiky (32). S tímto vročením souhlasí i Jan Kaigl, který profil vícovských žeber srovnává s tvarovými systémy prvků použitých v kostelích v Blížejově a Meclově, jejichž dobu vzniku opatrně klade po rok 1310 (33). Tím nerozporuje dataci Dobroslava Líbala, který presbyterium kostela ve Vícově klade do první čtvrtiny 14. století (34). Při současném stavu poznání však není možné vyloučit ani variantu, že klenba presbyteria byla do dříve zbudovaného chóru vložena později.
Stavební vývoj chrámové stavby, která sestává ze široké až čtvercové lodi s osově připojenou nízkou západní věží a hlubokým presbyteriem ukončeným plochým východním polygonem, je značně složité mapovat. Pro poznání nejstarších dějin objektu je podstatné porozumění procesům výstavby a kontextům užitých stavebních konstrukcí, a tudíž je třeba značnou pozornost věnovat obnaženému západnímu průčelí, které může být klíčem k pochopení okolností nejstarších stavebních etap. Neomítnutá západní štítová stěna je spolu s vnějším pláštěm věže vyzděna z precizních pískovcových kvádrů kladených do nepravidelně vysokých řádků (35), čímž evokuje románskou technologii zdění (36). Na starší původ stavby může také poukazovat zazděné okno v ose severní fasády lodi, které má zužující se špalety a půlkruhový záklenek zhotovené z tesaných kamenných prvků, jež jsou přiznány v omítnuté stěně. Otázky však vyvstávají při zkoumání napojení, respektive provázání těchto fragmentů s okolními konstrukcemi. Ze starší fotografické dokumentace je patrné, že severní okénko je vzhledem k provázanosti s okolním lomovým zdivem nikoliv v druhotné (37), ale v intaktní poloze (38). Obdobný charakter řešení je také sledovatelný při styku západního průčelí s jižní i severní zdí lodi, kde dochází k plynulému provázání řádkového a lomového zdiva přes komponent nárožního armování. Toto nezvyklé řešení, které vnáší pochybnosti ohledně románského původu chrámu, zůstalo v badatelské obci překvapivě bez větší odezvy, ačkoliv právě tyto elementy mohou být, spolu se skladbou věžních zdí, argumentem pro vyslovení hypotézy ohledně gotického původu stavby (39). V raně středověkém prostředí české vesnice vzácná (40) souvztažnost lomového a řádkového zdiva v rámci jedné stylové epochy mohla mít různé příčiny. Jednou z nich mohl být hůře dostupný snadněji opracovatelný stavební materiál či nedostatek kvalifikované pracovní síly v podobě kameníků. Obojí by patrně vyústilo v aplikaci cennějšího materiálu nebo lidských zdrojů na významnější, anebo složitěji konstruovatelné, partie objektu, jako je právě západní průčelí s věží. Nelze však přehlédnout ani hypotézu, že se jednalo o využití staršího materiálu, který mohl být připravován pro výstavbu jiného staršího kostela, ke které nedošlo (41). Dalšími neopomenutelnými motivy mohou být majetkoprávní aspekty, kdy patronem chrámu (lodi s kněžištěm) mohla být jiná právnická či fyzická osoba, nežli stavebníkem samotné věže (42). Nechť důvody pro představené řešení byly jakékoliv, tak je důvodné předpokládat, že rezignace na provedení precizního kvádrového zdiva v rozsahu celé stavby indikuje posun ve fázi stavební kultury od románského umění ke gotice.

Jednoduchý kostel sv. Ambrože ve Vícově tak byl nejspíše založen nad celým svým současným půdorysem někdy v rozmezí třicátých let 13. století – dvacátých let 14. století. Patrně se tak stalo již pod patronací kladrubského kláštera (43). S největší pravděpodobností se nejedná o později, lépe řečeno goticky přestavěný románský kostel, jak předpokládá většina badatelů (44). Kompozice kostela tak od samého počátku sestávala z lodi s půdorysem blízkým čtverci o vnějších rozměrech 11,25 x 9,72 metru. K té byla osově, v té době už archaicky, připojena západní věž a naopak tehdy moderní hluboké presbyterium ukončené plochým polygonem. Věž má základnu o hranách 4,4 x 4,2 metru a kněžiště je zhruba 9 metrů dlouhé a asi 8 metrů široké. Stavebním materiálem je kombinace tvrdého lomového kamene, který byl použit na cca 85% zděných konstrukcí kostela, a pískovcových kvádrů. Ty jsou užity ve značné menšině a uplatňují se výhradně na celém exteriéru věže a na západním průčelí.
Hmotové uspořádání prvotní stavby se však od současné podoby kostela lišilo. Spodní hrana nadezdívky nad kvádrovými trojúhelníky západního štítu určuje původní výšku lodi, jejíž koruna byla přibližně o 1,5 metru níže, což potvrzuje i mírně odlišný charakter nárožního armování v dané pozici. Touto úvahou je možné obhájit i v současné době nelogicky nízkou pozici severního zaslepeného okénka. Zděná hmota věže tak v první vývojové etapě stoupala nad předpokládanou nivelitu hřebene lodi a kvůli absenci otvorů v její vrchní části se lze domnívat, že byla ještě navýšena bedněným či hrázděným (zvonovým) patrem. Dimenze velice stísněných a neosvětlených vnitřních prostorů věže nasvědčují, že její těleso nemělo pobytový charakter (45), ale ani nebylo zamýšleno jako útočiště (46). Případnou obranu věže by značně ztěžovala konfigurace jejího přízemku, který se v celé své šíři otevírá klenutým pasem zhotoveným z tesaných kvádrů do prostoru lodi, a tudíž jej nebylo možné pevně uzavřít. Refugiální funkci horní pater nenasvědčuje ani způsob zastropení, které je ve všech podlažích provedeno formou prosté dřevěné vodorovné konstrukce (47). Oproti architektonicky kvalitně provedené archivoltě, která ještě odkazuje na pozdně románskou tradici, je průchod z prvního patra věže na dřevěnou kruchtu značně poddimenzován a jeví se jako pozdější průraz. Pouze v rovině spekulací zůstává eventualita staršího vstupu na kruchtu v místě současného jižního okna (48) s tím, že s věží nebyla kruchta dříve vůbec propojena. Vzhledem k tomu, že interiér chrámu je kompletně omítnutý, není možné ohledat ostění portálku (49), případnou zazdívku v místě parapetu okna, ale ani strukturu hrubých povrchů. Režné stěny jsou přístupné pouze uvnitř věže, kde je možné sledovat povrch z velmi surově opracovaného a málo lícovaného materiálu. Z hlediska konstrukčních principů je třeba upozornit na kónické zúžení zdí věže, tedy náklon roviny západní interiérové stěny, který činí přibližně 2° (asi 0,35 m na 10 metrů výšky (50)). Obdobný profil, respektive zkosení interiérové stěny, byl podchycen i na zdech kněžiště, kde na 3,5 metrech jejich výšky byla naměřena odchylka 0,15 m, což činí cca 2,5°. Vzhledem k tomu, že exteriérová stěna je svislá (51), tak je možné vyloučit statické narušení z důvodu působení hmotnosti klenutí a zároveň poukázat na potenciální podobnost techniky výstavby presbyteria a věže.
Původní výška raně středověkého chóru není známa, ale z povahy nárožního armování polygonálního závěru a umístění vrcholu gotických oken je možno usuzovat, že pozice korunní římsy je v primární poloze. V takovém případě by kněžiště bylo celkově vyšší nežli vlastní loď, což by vzhledem k předpokládanému poměru šířky a výšky lomeného triumfálního oblouku znemožnilo vodorovné zastropení lodi. V zásadě se tak nabízejí dvě možná řešení, a sice že chrámová loď měla volný průhled do krovu, případně zde mohl být použit typ dřevěné klenby, jejíž boky využívaly šikmé konstrukce střechy. Zdali bylo kněžiště zaklenuté od samého počátku nelze s jistotou tvrdit. Předpokládaná podoba kostela by tak sestávala z velmi široké a vcelku nízké lodi, osvětlené jedním oknem a přístupné portálem v místech současného vstupu (52). Kněžiště, které mohlo být i plochostropé, bylo osvětlené dvěma okny a převyšovalo loď, stejně tak jako zděná hmota věže, která byla ještě navýšena o zvonové patro z lehčího materiálu.
Původní figura raně gotického kostela však zanikla v průběhu husitských bouří (53) a následná vrcholně středověká rekonstrukce na přelomu 15. a 16. století stavbu zmodernizovala. Při této úpravě předpokládáme navýšení lodi včetně jejího zastropení a nadezdění západního štítu. Chrám byl také opatřen krovem, jenž se v českém venkovském prostředí výjimečně dochoval do současnosti a podal tak důležitou informaci o časovém horizontu přestavby (54). O případných úpravách vrchních pater věže v této periodě nejsou žádné relevantní informace. Stejně tak mnoho nevíme o jižní sakristii s oratoří v jejím patře. Za předpokladu gotického původu kostela a existenci sakristie v předbarokním období se můžeme domnívat, že přístavba existovala již v období středověku (55). O době jejího zániku nevíme. Na základě užití cihel v obloucích propojujících sakristii i oratoř s chórem však soudíme na její barokní přestavbu. Rekonstrukci proběhnuvší na počátku 18. století taktéž přisuzujeme statické zajištění kněžiště dvěma severními opěráky. Zdali při této obnově došlo i k proražení nových oken (56), anebo pouze úpravě jejich ostění (57), popřípadě i destrukci středověkého portálu, jehož fragment byl zaznamenán v ostění okna, můžeme nyní pouze spekulovat. Prvotní portál se nacházel v místech dnešního hlavního, respektive v současnosti jediného (58), vstupu do kostela uprostřed jižního průčelí lodi. Zatím v blíže neupřesnitelné době baroka došlo i k přístavbě jižní předsíně, která byla snesena počátkem 20. století.
Přestože je kostel sv. Ambrože ve Vícově nenápadnou stavbou bez výraznějších architektonických prvků, tak se jedná o neobvyklý doklad středověké venkovské sakrální architektury, která ještě čerpá z tradic staršího románského stavitelství v kontrastu s tehdy moderními prvky gotiky. Velmi prostý v současné době z větší části omítnutý exteriér chrámu sice neumožňuje hlubší ověření předložených hypotéz, nicméně se jedná o didakticky velmi důležitý příklad užití stavebních postupů a konstrukčních principů středověkého kostela na české vesnici.