Český raně středověký vesnický kostel je předmětem bádání od samého počátku vzniku moderního dějepisu umění v I. polovině 19. století. Mezi nejstarší autory zabývající se románskou architekturou nejen na venkově se bezesporu řadí kulturní historik Jan Erazim Wocel (004). Právě on byl jedním z prvních badatelů, kteří si uvědomili význam a potřebu ochrany nejstarších památek nacházejících se na českém území. Přestože Wocel popisuje celou řadu venkovských románských kostelů (005), nevydává žádnou soubornou publikaci, nýbrž statě publikuje v něm založeném časopise Památky archeologické. V témže periodiku se zhruba po dvaceti letech objevuje nenápadný článek Martina Koláře, který se v rámci stati zabývající se památkami na Plzeňsku věnuje i Všerubskému kostelu a uvažuje nad smyslem tribuny a jejího propojení se sousedním hradem (006). Panským tribunám v Potvorově a Vinci se v roce 1890 věnuje Karel B. Mádl. Nepochybuje o propojení empory s tvrzí a oddělení prostoru empory od zbytku kostela přičítá vývoji od patrových kaplí (007). První souborné dílo, které reaguje právě na absenci monografie, vydává Josef Braniš v roce 1892 (008). Zhruba deset let po vydání této brožury předkládá římskokatolický kněz a kunsthistorik Ferdinand Josef Lehner pokus o komplexní třísvazkové dílo s názvem Dějiny umění národa českého (009). V 90. letech začíná vznikat obsáhlý projekt Soupisu památek historických a uměleckých v království českém, na kterém se podílí mnoho význačných osobností té doby (010).
Všeobecné dějiny dějepisu meziválečného období jsou již kvalitně zpracovány (011). Ke sledovanému tématu vytvořila konkrétní předstupeň práce historika umění Vojtěcha Birnbauma, jenž svojí syntézou publikovanou v roce 1929 shrnul tehdejší poznání o vlastnických kostelích na venkově a rané šlechtě včetně jejího podílu na uměleckém životě tehdejší společnosti. Tato práce také pojednávala o účelu empor, typologii a jejich komunikačních konceptech (012). Birnbaum se také věnuje otázkám našich rotund (013) a polemizuje s názory Karla Gutha (014).
Některé výsledky prvorepublikového výzkumu byly publikované po druhé světové válce, a to například v pracích Jiřího Čarka (015) o pražské románské architektuře nebo Jiřího Mašína (016) o románské nástěnné malbě. Během okupace a v prvních poválečných letech se na české gotické a románské umění začíná orientovat historik umění Václav Mencl (017). V 50. a 60. letech publikuje mimo jiné přelomové články, které se věnují středověké sloupové hlavici, portálu, oknu nebo tvarům klenebních žeber. Nejdůležitější pro sledované téma je však patrně článek z roku 1965, kdy vyšla v časopise Umění (018) zásadní stať, která se obšírně věnuje panským tribunám v české a slovenské románské architektuře, jejich genezí, vývojem, typologií a společenským kontextem. Autor usazuje stavby s typovými reprezentanty empor do širších historických souvislostí, nevěnuje se ale konstrukčním vztahům v rámci západní – emporové části kostela a následnost stavebních etap i fází řeší okrajově (019). Náhled na tuto problematiku je ale mnohem širší než naznačuje tento článek, avšak ani v současnosti není jednolitý.
Mezi další významné autory nastupující poválečné generace, jejíž představitelé ovlivnili směr výzkumu v následujícím půlstoletí, bezpochyby patří Dobroslav Líbal, jehož práce je rozptýlena do množství dílčích studií (020). Jako první dáma české medievistiky je označována Anežka Merhautová, která v 70. letech předkládá souborný katalog české raně středověké architektury. Jedná se o dílo, které kromě základního přehledu vývoje předrománského a románského stavitelství obsahuje kvantitou dosud nepřekonaný katalog raně středověkých staveb (021). Přestože katalog obsahuje řadu nepřesností v textové i grafické části (022), tak dosud slouží jako výchozí základna studia problematiky románské sakrální architektury v Čechách (023). Na některé metodické nedostatky syntetického textu upozorňuje Dobroslav Líbal, jenž doplňuje i některá katalogová hesla (024). V diskusi pokračuje i sama autorka, která nejen že opravuje drobné omyly, ale korpus rozšiřuje o další později identifikované románské stavby (025).
V 80. letech vydává Anežka Merhautová spolu s historikem Dušanem Třeštíkem zatím poslední velkou monografii věnující se českému románskému umění, v níž se věnují nejen stavitelství a všem odvětvím tehdejšího umění, ale i počátkům a vývoji českého státu a proměnám v hospodářství i společnosti (026). V těsné návaznosti na monografii publikuje dvojice autorů i studii o ideových proudech v českém umění 12. století (027), kde pojednávají o kultuře tehdejší společnosti. Přestože A. Merhautová kladla značný důraz na mezioborovou spolupráci a snažila se vidět domácí památky v evropských souvislostech (028), tak stále u staveb zkoumá a popisuje ryze výtvarné jevy, z nichž nevyvozuje příznačné důsledky pro konstrukční podstatu objektu. Důvodem, proč stále převládá tento „statický (029)“ přístup k památkám je dán především orientací badatelů na sledování výtvarné stránky objektu jako celku, nikoliv na strukturu a postup budování díla.
V padesátých letech 20. století se na Fakultě architektury ČVUT v Praze začal prohlubovat směr, který díky působení specialistů na dějiny architektury s výchozím technickým vzděláním přispěl k pochopení celého stavebního díla komplexněji, nikoliv pouze jako konečné formální struktury. Představitelem tohoto přístupu byla i Milada Radová – Štiková, jež dále rozvíjela odkaz profesora Stefana. Právě ona přistupuje ke zkoumanému objektu komplexně (030) a architekturu, respektive uměleckou stránku stavby, vybízí neoddělitelně spojovat se stavitelstvím. Radová tak přispěla k přijetí myšlenky, že historické stavební dílo je zcela komplexní organismus (031). Paralelně s Anežkou Merhautovou se intenzivně věnovala zejména románské architektuře, kdy zkoumala, zprvu ještě pouze z uměleckohistorického hlediska, doksanskou stavební huť (032). Posléze se posouvá k výzkumu obytných objektů, kde uplatňuje metodu studia umělecké podoby stavby v kontextu s posuzováním dispozic, komunikačních vazeb, s úvahami o roli stavebních konstrukcí a podobně (033). Stejně souborný přístup uplatnila i při výzkumu románského venkovského kostela, když se začala zabývat etapizací výstavby a vztahem románské západní věže a štítového průčelí sakrální stavby.
Výsledky svého poznání autorka doložila dokumentací zkoumaných staveb a stručně shrnula v učebních textech ČVUT z roku 1972, kde se mimo jiné věnovala zdění a typologií zdiva, klenebním technikám, zakládání nebo zastřešení a zastropení staveb (034). Nenápadnou, ale o to důležitější, kapitolu zde tvoří zhodnocení přestaveb a přístaveb kostelů ještě v době románské. Autorka se však omezuje převážně na vysvětlení novostaveb zcela nezávisle koncipovaných a pořizovaných na místě za současného bourání starého předchůdce (035). Zároveň bez bližšího vysvětlení ale upozorňuje na fakt nasazení přistavované románské věže na hotový západní štít lodi (036). Poznatky problematiky způsobů stavebního připojení věže k lodi více rozvíjí se svým žákem Jiřím Škabradou v příspěvku k poznání románských stavebních postupů publikovaných v roce 1976 (037). Tento článek shrnuje tehdejší stav poznání, jenž nebyl doposud o mnohé rozšířen.
M. Radová nejen že položila základy podrobné analýzy struktury zkoumaného objektu, ale také výrazně ovlivnila následující generace badatelů, kteří převzali a dále rozvíjeli tyto metody průzkumu a výzkumu. Exaktním metodám včetně zkoumání veškerých vztahů v rámci objektu i souvislostí s okolím přála i doba konce 70. let 20. století, kdy dochází ke konvergenci, respektive metodologickému sblížení archeologického výzkumu středověku a stavebněhistorického průzkumu. Mezi významné žáky Radové patří především Jiří Škabrada, který se zabývá nejen stavebně technickou charakteristikou románských věží (038), ale v publikaci o konstrukcích historických staveb popisuje i několik konkrétních příkladů etapizace a stavebních postupů (039). Dalším z následovníků je Tomáš Dittrich, který zkoumal vliv klášterních hutí na výstavbu emporových vesnických kostelů (040). Metodu podrobného výzkumu venkovského kostela dále akceptoval Jan Sommer, který se zabýval zejména dokumentací forem architektonických článků historických staveb. Zajímal se o obrannou funkci stavby (041) a tribunám coby nástroji panovnické reprezentace se věnoval pouze okrajově (042). K otázce vlastnických vztahů – donace a účelu tribuny se vrátil v souvislosti s průzkumy kostela v Záboří nad Labem (043), na což v diskusi reaguje Martin Čechura a oproti závěrům J. Sommera usuzuje, že kostely byly stavebníky budovány coby symboly demonstrace snahy o nezávislost na panovníkovi (044). M. Čechura se věnuje i přesnému popisu konkrétních prvků pasivní a aktivní obrany kamenného kostela na vesnici (045). Rozsah zkoumání vesnického raně středověkého kostela o analýzu refugiální funkce stavby rozšiřuje Jiří Varhaník (046) a problematiku dokládal vlastními, do té doby nezpracovanými příklady (047).
S problematikou charakteru románské západní věže venkovského podélného jednolodního kostela úzce souvisí i charakter tribun, jejichž poznání a výklad může být pro identifikaci stavebních postupů a etapizace důležité. Podrobný popis včetně vyhodnocení architektonické formy, funkce i obsahu západních částí chrámů v rozsahu celé střední Evropy předkládá ve své publikaci Andrzej Tomaszewski (048). Pro historická území Polska, Čech a Uher autor zpracoval podrobnou půdorysnou typologii západních částí chrámů včetně jejich zařazení do časového kontextu. Srovnávací materiál o románské i předrománské architektuře z polského prostředí doplňuje obsáhlá dvoudílná monografie vzniklá pod redakcí Michała Walickiego (049)a katalog Zygmunta Świechowského, kde stavby nejen popisuje, ale shrnuje i materiál a konstrukční charakteristiky (050). Románskou architekturou v rámci celé střední Evropy se v 70. letech zabývá i Anežka Merhautová (051). Českému venkovskému emporovému kostelu se okrajově věnuje Erich Bachmann a upozorňuje i na společenskou funkci tribuny (052). Jmenuje pouze dva typy empory, věžní a pavlačovou a řeší i komunikační schéma v rámci stavby. Zmiňuje dřevěné schodiště z věže do lodi v Dolním Jamném a všímá si i schodiště v jižním rizalitu kostela ve Vysokém Újezdu. Na příkladu Svojšína či Pařížova poukazuje na obrannou funkci západní románské věže. Katalog bavorských románských staveb, který obsahuje srovnávací materiál ve formě popisu vesnických tribunových kostelů, předkládá Peter Leuschner (053). V textové části se zabývá krom základního popisu stavby i uměleckými prvky výzdoby. V doprovodné obrazové příloze však dokumentuje i ojedinělé principy komunikačního propojení tribuny s lodí ve formě zděného schodiště vedeného jižním klenebním polem (054). Rakouské románské umění mapuje dílo Hermanna Fillitze (Hg.) (055) a v Rumunsku Grigore Ionesco (056). V Maďarsku se problematikou venkovských emporových kostelů zabývá již v 50. letech Géza Entz (057). Na dílo A. Tomaszewského s krátkým časovým odstupem v domácím prostředí navazuje Dalibor Prix, který v českém románském venkovském kostele sleduje podoby a funkce tribun, jejich typologii a komunikační vazby (058). V analýze prostorové struktury chrámů navazuje na V. Mencla, přičemž jeho hlavní práce zůstává nepublikována (059). Jan Kaigl se zabývá komunikačními vztahy v rámci pozdně románského kostela v Srbicích (060) a následně podrobně studuje vesnické kostely v horšovském arcijáhenství (061). Karel Kibic ml. studuje zejména dispozice a výtvarnou stránku středověkých kostelů (062), ale taktéž se dotýká i oblasti refugiální funkce přízemku věže, kterou popisuje u kostela v Pertolticích (063). Přestože K. Kibic ml. zakresluje zkoumané stavby půdorysně i prostorově a některé kostely byly geodeticky zaměřeny z důvodu jejich obnovy či rekonstrukce, tak stále v domácím prostředí chybí přesná aktuální dokumentace většího počtu staveb (064), což má za následek, že mnohé úvahy o stavbách a jejich konstrukčních souvislostech vznikají s pomocí kreseb poplatných době základní inventarizace fondu středověké architektury v 1. polovině 20. století.
Pro poznání středověkých stavebních postupů i etapizace výstavby jsou důležitá zejména díla Güntera Bindinga (065). Autor na základě historické ikonografie (066) vyhodnocuje stavební management, tedy proces výstavby od plánování stavby a její organizace až po samotnou realizaci díla. Díky obsáhlému vyhodnocení archiválií v písemné i grafické podobě vznikl podrobný obraz o možnostech středověkého stavitelství.
Přestože záležitost etapizace románského kostela v období raného středověku byla nastíněna Miladou Radovou v 70. letech, tak se této problematice prozatím badatelé věnují okrajově a to pouze formou dílčích případových studií. Na složitější stavební vývoj chrámu v Česticích již v období románském poukazuje Vladislav Razím, když připomíná nejméně tři raně středověké fáze a identifikuje blíže neznámý objekt coby předchůdce románské věže (067). Jaroslav Skopec vyhodnocuje komplikovaný půdorys kostela sv. Gotharda v Brozanech nad Ohří, kde jako první identifikuje dvě románské stavební fáze (068). Dvě technologické etapy v rámci výstavby románské fáze zdiva věže kostela v Obděnicích okrajově zaznamenávají, ale dál nerozvíjejí i Jan Kypta, Alena Nachtmannová a Jan Veselý (069). K diskusi ohledně osvětlení problematiky vypovídací hodnoty stavby jako historického pramene k podobě sídla nobility přispívá v posledních letech Milena Hauserová (070), která sleduje i to, zdali výstavba kostela probíhala plynule, nebo zda její etapovitost a prodlevy mohou signalizovat obtíže s finalizací díla, popřípadě jiné zatím neznámé záměry či cíle tehdejších stavebníků (071).
V poslední době se diskurz začíná hlouběji zabývat širšími souvislostmi raně středověké společnosti a jejím proměnám v kontextu středoevropského vývoje, s čímž souvisí i problematika sídel v té době se formující šlechty. Vesnici raného středověku a její proměně se věnuje Jan Klápště (072), který také rozvíjí poznatky o sídlech velmožů včetně významu s nimi souvisejících sakrálních staveb (073). Robert Šimůnek upozorňuje na středověké stavby i z pohledu jejich symboliky, jako symboly moci nebo zbožnosti (074). Josef Žemlička sleduje zejména hospodářské a sociální změny českého království (075). K otázce významu kostela v rámci sídelního prostoru se nejnověji vyjadřuje Filip Laval (076), který pátrá po významové náplni pojmu kostel v období pozdního raného středověku v oblasti střední Evropy.

004. Z nejstarších prací: Wocel, J. E.: O starožitnostech českých a o potřebě chrániti je před zkázou. Praha 1845; Romanské kostely v Záboří a ve Sv. Jakubě. Praha 1846 – 47; Kostely rom. slohu v Čechách. In: Památky archeologické a místopisné II. Praha 1857, s. 118 – 124.

005. Wocel, J. E.: Kostely románského slohu v Čechách. In: Památky archeologické a místopisné II. Praha 1857, s. 118 – 124.

006. Kolář, M.: Památky na Plzeňsku. In: Památky archeologické a místopisné X. Praha 1878, s. 249 – 250.

007. Mádl, K. B.: Potvorov. In: Z Prahy a z Čech, 1890, s. 39 – 46.

008. Braniš, J.: Dějiny umění středověkého v Čechách. Praha 1892

009. Lehner, F. J.: Dějiny umění národa českého I - III. Praha 1903
010. mezi nejdůležitější patří např.: Antonín Podlaha, Kamil Hilbert, Eduard Šittler, Zdeněk Wirth nebo Antonín Cechner
011. Dějiny českého výtvarného umění IV/ 1, 2
012. Birnbaum, V.: Románské emporové kostely v Čechách. In: Sborník k 70. narozeninám K. B. Mádla, Praha 1929, s. 49 - 60
013. Birnbaum, V.: K otázce našich rotund. In: PA 35, Praha 1926 – 27, s. 167 – 185
014. Guth, K.: České rotundy. In: PA 34, Praha 1925, s. 113 – 187.

015. Čarek, J.: Románská Praha. Praha 1947.
016. Mašín, J.: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Praha 1954.
017. Po vystudování ČVUT Václav Mencl působil v Bratislavě a věnoval se zejména slovenské lidové a dřevěné sakrální architektuře. Zdejší činnost mapuje Kolokvium Ţivot a dielo Václava Mencla na Slovensku (zborník). Ed. Patrik Guldan. Bratislava 1999.
018. Mencl, V.: Panské tribuny v naší románské architektuře. In: Umění 13. Praha 1965, č. 1, s. 29 – 62.
019. Mencl si všímá dvou vývojových fází kostela v Poříčí nad Sázavou (1965, 32) a ještě rom. rozšíření kostela v Neustupově (1965, 34).
020. D. Líbal nemá syntézu svého díla; pro sledovanou problematiku jsou důleţité články jako např.: O skupině českých pozdně románských kostelů. In: Cestami umění. Praha 1949, s. 57 – 66.
021. V roce 2014 publikoval Tomáš Koutek turistický průvodce zaměřený na románské kostely Čech.
022. Případné nesrovnalosti u zkoumaných staveb jsou vypořádány na příslušném místě v katalogové části této práce.
023. Území Moravy a Slezska zůstává zatím komplexněji nezpracováno; srovnávací materiál tématu vesnických kostelů ze Slovenska je shrnut v publikaci Podolinský, Š.: Románske kostoly. Bratislava 2009.
024. Líbal, D.: Aneţka Merhautová, Raně středověká architektura v Čechách. In: Umění 22. Praha 1974, s. 160 – 175.
025. Merhautová, A.: Doplněk řady raně středověkých kostelů. In: Umění 22. Praha 1974, s. 175 – 176.

026. Merhautová, A.; Třeštík, D.: Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1983.
027. Merhautová, A.; Třeštík, D.: Ideové proudy v českém umění 12. století. Studie ČSAV. Praha 1985.
028. Studničková, M.: Čechy jsou plné kostelů. Praha 2010, s. 11
029. Statičností v tomto případě rozumíme hotové ucelené dílo.
030. Badatelka pracovala metodou velmi podrobného stavebněhistorického průzkumu. Vzhledem ke svému technickému zaměření byla schopna vnímat stavitelství a stavební i konstrukční principy, zatímco díky univerzitnímu vzdělaní i architekturu a umění.
031. Sommer, J.: 2004 http://monudet.sweb.cz/radovavzpominka.htm
032. Radová - Štiková, M.: Arch. okruhu kláštera doksanského. Rom. stavební huť v Doksanech. In: Umění 5. Praha 1957, str. 201 – 209.
033. Macek, P.: Za paní docentkou Radovou. In: Průzkumy památek 11/I – 1. Praha 2004, s. 1 - 2.

034. Radová – Štiková, M.: Architektura románská, Nástin architektury v Čechách, Románský dům a jeho doznění v gotice -učební texty ČVUT. Praha 1972, táţ: Románské stavitelství – učební texty ČVUT. Praha 1976 (II. vydání v r. 1992).
035. Radová – Štiková, M.; Škabrada, J.: Románské stavitelství – učební texty ČVUT. Praha 1976 (II. vydání v r. 1992), s. 98.
036. Radová Škabrada 1976 (II. vydání v r. 1992), s. 97.
037. Radová, M.; Škabrada, J.: Příspěvek k poznání románských stavebních postupů, Umění 24. Praha1976, s. 274 – 278.. Stať se problematikou zabývá pouze v obecné rovině, podrobněji popisuje pouze dva objekty (v obci Raná a ve Svárově).
038. Škabrada, J.; Anderle, J.: Příspěvek ke stavebně technické charakteristice románských věţí. In: Muzejní a vlastivědná práce, roč. 29 / časopis společnosti přátel staroţitností roč. 99, Praha 1991, s. 229 – 234.
039. Škabrada, J. Konstrukce historických staveb. Praha 2003.
040. Dittrich, T.: Románské stavby z okruhu kladrubského kláštera. In: Umění, roč. 28, Praha 1980, č. 2, s. 129 – 139.
041. Sommer, J.: Nástin problematiky studia středověkých opevněných kostelů. In: Zprávy Kruhu přátel Muzea hlavního města Prahy 2, Praha 1989, s. 2 – 3.
042. Sommer, J.: Počátky tribun ve venkovských románských kostelech. Pokus o diskusi na základě výpovědi hmotných pramenů. In: Hláska. Zvláštní číslo věnované konferenci Dějiny staveb. Nečtiny 2. 4. – 4. 4. 2004, s. 9.

043. Sommer, J.: Vlastnický kostel na návrší?. In: Česká placka 28, 2004. http://ceskaplacka.sweb.cz/archiv/placka28.htm
044. Čechura, M.: Poznámky k článku Jana Sommera Vlastnický kostel na návrší? In: Česká Placka 28. Praha 2005.
045. Čechura, M.: Opevněné kostely v Čechách. In: Hláska XI, č. 2, Plzeň 2000, s. 17 – 21.
046. Varhaník, J.: Středověký venkovský kostel jako refugium. In: Archaelogia historica 24, Brno 1999, s. 313 – 317.
047. Varhaník, J.: Paříţov – nadstandardní refugium ve věţi vesnického rom. kostela. In: ArchHist 33. Brno 2008, s. 377 - 386.
048. Tomaszewski, A.: Romanskie koscioly z emporami zachodnimi na obsarze Polski, Wegier i Czech, Studia z historii sztuki XIX. Wroclaw, Warszawa, Kraków, Gdansk 1974
049. Walickieg, M. (red): Sztuka Polska przedromańska i romańska do schyłku XIII w. Warszava 1971.
050. Swiechowski, Z.: Budovnictwo romańskie w Polsce, katalog zabytków. Wrocław 1963.
051. Merahutová, A.: Romanische Kunst in Polen, der Tschechoslowakei, Ungarn, Rumänien, Jugoslavien. München 1974.
052. Bachmann, E.: Vorromanische und romanische Architektur in Böhmen. In: Romanik in Böhmen. München 1977, s. 125d.
053. Leuschner, P.: Romanische Kirchen in Bayern. Bindlach 1987.

054. Tuto situaci Leuschner (1987, 26) zachycuje v kostele ve Weiβendorfu.
055. Fillitz, H.(Hg.): Früh und Hochmittelalter (Geschichte der bildenden Kunst in Österreich), München u.a. 1998.
056. Ionesco, G.: Histoire de l'Architecture en Roumanie. Bucharest 1973
057. Entz, G.: Westemporen in der ungarischen Romanik. In: Acta Hungariae Historiae Artium Academiae Scientiarum Hungaricae VI. Budapest 1959, s. 1 – 19.
058. Tomaszewski, A.: Romanskie koscioly z emporami zachodnimi na obsarze Polski, Wegier i Czech, Studia z historii sztuki XIX. Wroclaw, Warszawa, Kraków, Gdansk 1974, s. 328 – 332. Tabulku pro české prostředí přejímá a zjednodušuje Prix, D: Podoby a funkce podélných jednolodních tribunových kostelů 12. a první poloviny 13. století v Čechách. Praha 1989 (Kandidátská práce), s. 29d.
059. Prix, D.; Všetečková, Z.: Středověký kostel sv. Bartoloměje v Praze 9 - Kyjích do počátku husitských válek. In: Umění 41, č. 3 – 4, Praha 1993, s. 231 – 261.
060. Kaigl, J.: Kostel v Srbicích. In: Památky západních Čech 1. Plzeň 2011. s. 9 – 21.
061. Kaigl, J.: Vesnické středověké kostely v horšovském arcijáhenství, Doktorská disertační práce. Praha 2013.
062. nejnověji např.: Kibic, K. ml.; Vaňek, V.: Středověká venkovská sakrální architektura na Kutnohorsku. Praha 2012
063. Kibic, K. ml.: Kibic – Pertoltice, K historii kostela sv. Jiří v Pertolticích. In: PSČ, Praha 2006, roč. 20, č. 1, s. 9 – 20.
064. Velmi podrobně jsou zdokumentovány např. kostely v Obděnicích a Načeradci, Brozanech nad Ohří nebo Svojšíně.
065. Binding, G.: Baubetrieb im Mittelalter. Darmstadt 1993.
066. Binding, G.: Der Mittelalterliche Baubetrieb in Zeitgenössischen Abbildungen. Stuttgart 2001.

067. Razím, V.: Ke stavebnímu vývoji Románského kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Česticích (okres Strakonice). In: Průzkumy památek 1/II. Praha 1994, s. 99 – 102.
068. Skopec, J.: Stavební proměny kostela sv. Gotharda v Brozanech nad Ohří do pozdně gotické přestavby. In: Dějiny staveb 2006, Plzeň 2006, s. 43 – 48.
069. Kypta,J.; Nachtmannová, A.; Veselý, J.: Románské jádro a renesanční přestavba kostela Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích na Sedlčansku. In: Průzkumy památek 2/II. Praha 2013, str. 3 – 28.
070. Hauserová, M.: ...a přetrval jen kostel, rukopis habilitační práce. Praha 2010.
071. Hauserová, M.: Die Emporenkirche in Böhmen im Licht der baugeschichtlichen Forschung. In: Antiqua Cuthna 2012
072. Klápště, J.: Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2005.
073. Klápště, J.: O rané šlechtě v českých zemích. Malý náčrt velkého tématu. In: Co můj kostel dnes má, nemůţe kníţe odníti. Praha 2011, str. 61 – 66.
074. Šimůnek 2013. s. 67.
075. Ţemlička, J.: Království v Pohybu. Praha 2014.
076. Laval, F.: Co je kostel? K poč. šlechtických sídel českého středověku. In: Archeologické rozhledy, Praha 2016, roč. 68, sešit 1, s. 47 – 90.

Raně středověký vesnický kostel je nejen umělecké i technické dílo, místo zbožnosti a kultury, ale jako historický pramen také obsahuje i další informační roviny než ty, které byly doposud brány v úvahu a hlouběji zkoumány. Využití těchto údajů může přispět k hlubšímu náhledu na život v tehdejší společnosti, respektive na schopnosti a ekonomické možnosti formující se nobility. V soudobém diskursu se k chrámu jako stavebnímu dílu většinou přistupuje jako k hotovému a dokončenému útvaru, z čehož vychází i výklad nejen architektonicko uměleckých prvků, ale i jednotlivých částí stavby. Jen výjimečně je také sledováno i jiné využití objektu nežli církevní funkce (077). Stranou širšího badatelského zájmu ale stojí indicie poukazující na mnohem rozšířenější využívání etapizace a komplikovanější způsob výstavby románských kostelů.
Blíže nezpracovaná zůstává problematika časové náročnosti výstavby, tedy jak dlouho probíhala samotná stavba kostela, do kolika fází (078) se dělila a zdali, respektive v jakém rozsahu, bylo užíváno etapizace a proč (079). Dosavadní bádání bylo povětšinou zaměřeno (omezeno) pouze na půdorysné vyhodnocování stavby (080), zatímco výzkum orientovaný na prostorové a zejména časové souvztažnosti byl minoritní (081). Zkoumání etapizace výstavby bylo obvykle omezeno na připojení kompletní mladší románské věže ke starší lodi (082). Známé jsou dvě varianty, a to jednak solitérní věž přisazená k západnímu průčelí kostela (083) a komplikovanější metoda, kdy je zvonice částečně nadezděna nad západní štít. U tělesa západní věže je však podceňována debata o horizontálním rozhraní, které na mnohých stavbách odděluje nejen konstrukce románského původu, ale i zdivo středověké a novověké (084). Rozdílná morfologie zdiva v nižší a vyšší části věže tak svědčí o poměrně krátkém, ale mnohdy i velmi dlouhém časovém předělu, který se nachází vždy v přibližně stejné pozici (085), a vypovídá tak o odlišné funkci a tedy i potřebě existence spodní a vrchní části věže.
 

HYPOTÉZA:

Základní otázkou, na kterou bude odpovídat tato práce proto je, jak probíhala výstavba románského vesnického kostela v Čechách a jak byla dělena na konkrétní etapy. Výzkum se bude snažit popsat a posoudit rozdílné struktury zdiva a stratigrafii konkrétních článků u vybraných staveb a vyhodnotit, zdali předpokládaná etapizace byla důsledkem ekonomických možností stavebníků, anebo jejich cíleným záměrem nestavět některé části kostela či je připojit až s jistým časovým odstupem. Konstatování, zdali zejména vrchní partie věže, které dnes považujeme za integrální součást kostelů, byly pro středověké uživatele postradatelné, anebo byly zhotoveny z lehčích (hrázdění) nebo spalných (dřevo) materiálů však patrně zůstane pouze u formulování předpokladu. Stejně tak i skutečnost, zdali zvonová funkce byla řešena jiným způsobem, například zvonicí umístěnou na štítu lodi (086). Předložení hypotézy o existenci románského kostela s nízkým západním věžovým útvarem coby finální struktuře, napomůže k pochopení provozu stavby a přispěje k porozumění světských, církevních či symbolických (087) funkcí kostela. Předpokládané zaznamenání a interpretace takovéto zatím nepopsané objemové figury románského chrámu rozšíří dosavadní poznání v oboru raně středověkého stavitelství. Součástí výzkumu tak je i prověření, jak s technologií výstavby a případnou etapizací souvisí konstrukční principy, tedy relace konkrétních prvků zejména v západní části objektu a komunikační i funkční vazby prostorů v nich situovaných. Výklad mnohdy složitého postupu výstavby tak může nabídnout dosud neznámý pohled na ekonomický a lidský potenciál středověké obce a doplnit možnosti historického bádání o neznámý a zatím nevyužitý aspekt.

VYMEZENÍ SLEDOVANÉ LOKALITY:
Tato práce zkoumá stavební postupy a konstrukční principy vesnického kostela v kontextu celých raně středověkých Čech, tedy na územích české kotliny osídlených nebo kolonizovaných přibližně do konce 13. století (088). Bádání není vědomě zaměřeno na konkrétní uzavřenou oblast, ať již majetkoprávní nebo kulturní, z čehož však plynou i patřičná omezení v univerzalitě vyvozovaných závěrů. Kritérium výběru sledovaných objektů je čistě technické a je jím čitelnost interpretovatelných stavebních stop. Důvodem tohoto přístupu je snaha o shromáždění maximálního počtu vzorků s vypovídající hodnotou pro zkoumanou problematiku.

077. např. J. Varhaník (1999, 313 – 317) nebo (2008, 377 – 386) sleduje funkce refugiální a obranné funkce, stejně tak K. Kibic ml. (2006, 12), R. Šimůnek se vymezuje k funkci symbolické (2013, 67d).
078. Konstrukční fáze jsou od sebe rozeznatelné například rozdílnou strukturou zdiva, spárořezem, použitým materiálem nebo velikostí kvádrů. Konstrukční fáze se dělí na několik stavebních záběrů, respektive úrovní podlážek lešení.
079. Eatpizací v tomto případě rozumíme rozdělení (vý)stavby na více časových úseků s tím, že jednotlivé segmenty stavby mohly po určitou dobu fungovat samostatně.
080. Menclovy nebo Prixovy prostorové skici nepracovaly s rozborem následnosti stavebních etap a byly pouze schematické.
081. Problematiku nastínila M. Radová (1976, 274 – 278) v 70 letech a dále jí rozvíjeli např.: V. Razím nebo J. Skopec.
082. Razím 1994, s. 99 – 102.
083. Skopec 2006, s. 43 – 48.
084. např. Falta, M.: Vysoký Újezd nad Dědinou. In: Dějiny staveb 2010. Plzeň 2011, s. 127 – 137.
085. Pozicí nemyslíme absolutní výšku měřitelnou v konkrétních jednotkách, ale vztah k ostatním částem objektu.

086. O věţích a zvonění u našich románských kostelů, M. Hauserová, M. Falta, DESTA 2011, 25. - 27. 3. 2011
087. Symbolické není myšleno v oblasti náboţenské, ale jako symbol světské moci.
088. Z hlediska současnosti je míněno území Země České, které administrativně zaniklo k 1. lednu 1949.

Cílem výzkumu je ověření a prohloubení dosavadních znalostí o českém venkovském kostele 12. a první poloviny 13. století a rozšíření jeho poznání o další dosud neznámé roviny. První z nich je rozeznání, objasnění a přesné zdokumentování stop stavebních postupů, které poslouží coby základní podklad pro poznání projevů historické stavební kultury. Formou teoretické rekonstrukce celého procesu výstavby sledovaných chrámů budou na vzorcích z historického území Čech hledány rysy určité typizace výstavby, které budou výchozím materiálem nejen pro navazující oblasti autorského výzkumu. Tyto výsledky budou využitelné i v souvisejících disciplínách.
Druhým, neméně závažným cílem, je ověření členění typů tribun, ale zejména rozšíření jejich typologie o prostorovou (objemovou) složku (089), identifikace a utřídění konkrétních forem dispozic a objemů západní části chrámů, jejich konstrukčních vztahů i komunikačních vazeb. Pozornost bude věnována nejen spodní části stavby (090), ale i vrchnímu dílu věže (091), jelikož problematika jejich souvztažností a relací vertikálního tělesa se západní zdí lodi úzce souvisí s pochopením celé výstavby kostela, tedy i s jeho etapizací. Schopnost porozumění těmto souvislostem a správné vyhodnocení stratigrafie jednotlivých prvků umožní naznačit nejen stadia procesu výstavby, ale i předpokládanou podobu kostela v konkrétních časových horizontech, tedy v souvislosti s dokončením jednotlivých etap. Díky tomu bude možné s daleko větším stupněm pravděpodobnosti teoreticky rekonstruovat některé nedochované části objektu.
Zobrazení dochovaných konstrukčních i prostorových vztahů a hypotetická rekonstrukce zaniklých částí stavby je prováděna formou virtuálního 3D modelování (092) vyhotoveného z podkladů autorského zaměření. Půdorysné i prostorové dokumentování staveb v zatím nepublikované podrobnosti a jejich analýza je třetím cílem této práce (093). Díky počítačové simulaci tak bude možné zřetelně si ozřejmit mnohé souvislosti, což v budoucnu může přispět k racionálnímu hledání dochovaných stop po předpokládaných procesech a tím i k verifikaci v této práci formulovaných hypotéz. Rozklíčováním fází výstavby bude možné vysledovat, jak stavba fungovala při dokončení jednotlivých etap, ale i napomoci pochopení funkce prostor. Podrobná analýza jednotlivých konstrukčních prvků a stavebních částí umožní detailní nahlédnutí na objekt v procesu jeho vzniku.

089. V. Mencl (1965, 32) neuvaţoval etapizaci při výstavbě, ale pouze coby přestavbu jiţ hotového díla; A. Tomasziewski (1974, 328 - 332) a D. Prix (1993, 29d) vyhodnocují typologii tribun pouze půdorysně.
090. Spodní částí stavby je v tomto případě míněna (románská) loď a zejména první tři podlaţí věţe.
091. Vrchní partií věţe rozumíme část od čtvrtého podlaţí výše (která v ojedinělých případech ani neexistuje).
092. Kompletní virtuální 3D modely včetně domnělého stavebního vývoje byly v rámci výzkumu zpracovány pro kostely ve Svojšíně, Libčanech, Paříţově a Vysokém Újezde nad Dědinou, v Čelákovicích byla rekonstruována pouze západní část.
093. Zaměření a zakreslení stavu včetně vyhodnocení následnosti stavebních etap bylo provedeno pro kostely ve Svojšíně, Libčanech, Plaňanech (pouze západní část), Paříţově, Čelákovicích (pouze západní část), Vysokém Újezdě nad Dědinou, Třeboníně, Oleškách, Vícově a Kozojedech (v přípravě)..

K rozboru postupu výstavby vesnického kostela 12. a první poloviny 13. století je primárně využívána metoda stratigrafie, tedy analýza prostorového uspořádání vrstev zdiva nebo souvztažnosti ucelených prvků stavby, jimiž jsou chrámová loď, věž nebo jejich části. Maximum informací o konkrétním objektu, respektive procesu jeho vzniku a následného vývoje je zajištěno formou rozboru následnosti stavebních etap s pomocí metody standardního nedestruktivního stavebněhistorického průzkumu (094). Ke sledování časové náročnosti výstavby kostelních zdí je využívána analýza plomb (095), tedy kapes po nosných prvcích konzolovitého lešení. Na základě zahraniční historické ikonografie se můžeme domnívat, že i v českém prostředí bylo užíváno více typů lešeňových konstrukcí (096). Patrně nejjednodušším příkladem bylo lešení postavené na zemi, snad kotvené do stěny, pouze na nosných konzolách vetknutých do zdiva nebo lešení zavěšené, popřípadě jejich různé kombinace.
Zmapování negativních pozůstatků po lešení vykreslí na plášti objektu horizontální linie, které zpravidla korelují s tělesnou výškou zedníků a odpovídají jednomu stavebnímu záběru (097). Z hlediska měřitelnosti se jedná o metodu exaktní, avšak ne vždy použitelnou (098). V případě absence nebo nečitelnosti viditelných pozůstatků lešení je alternativou podobný, ale pouze optický a tudíž do jisté míry subjektivní, podrobný rozbor skladby zdiva. Na stěnách lodi či věže, případně i chóru, je sledován spárořez ložných i styčných spár, rozdílná struktura zdiva a jeho provázanost či velikost kvádrů a kvádříků. Vyhodnocením těchto jevů, respektive jejich vzájemným porovnáváním a definováním odlišností, je možné dosáhnout obdobných zjištění jako u analýzy plomb. Pro dosažení výsledků s největší vypovídající hodnotou je optimální variantou kombinace obou nastíněných způsobů pozorování. K postupu výstavby je třeba připomenout, že několik záběrů patrně tvořilo jednu konstrukční fázi (099). Je nasnadě se domnívat, že tyto fáze se mohou shodovat s roky, respektive stavebními sezónami, které byly přerušeny zimní technologickou přestávkou. Proto se od sebe mohou lišit svým charakterem nebo i použitým druhem kamene. Tuto domněnku zatím není možné doložit na základě jiných historických pramenů. Předložené metody zkoumání rozboru pozůstatků lešení a / nebo rozdílných struktur zdiva jsou častěji uplatňovány na vnějším plášti staveb. Důvodem je prozaický fakt častěji obnažených exteriérových stěn kostelů, zejména lodí, oproti interiérovým. Z této skutečnosti vyplývá i omezení badatelské metody, a sice obtížná, respektive vzácná možnost ztotožnění jevů uplatněných na vnějším a vnitřním plášti stavby (100). Rozklíčování stavebního vývoje v širších souvislostech, respektive vzájemného vztahu jednotlivých částí stavby a jejich časových následností, je docíleno pozorováním míry propracovanosti zdícího materiálu a jeho líce, preciznosti kladení kamenů a úpravě spárování v určitých segmentech stěny (101). Rozeznáním rozhraní konkrétních úseků s odlišným charakterem zdění je možné popsat stratigrafii segmentů objektu, s jistou mírou pravděpodobnosti i jeho již zaniklých částí. Ty se uplatňují ve formě otisku v přiléhající dochované konstrukci.
Pro pochopení vlastní výstavby kostela jako celku a jeho etapizace je důležité sledovat především západní části chrámů, které jsou stavebně nejsložitější součástí organismu stavby, a jejich konstrukční vztahy i komunikační vazby. Hypotéza, že románský kostel nebyl postaven naráz, se na základě současného stavu poznání a zběžného ohledání množství staveb jeví jako legitimní. Z takového předpokladu by vyplývalo, že při dosažení požadované výšky chrámu, která by odpovídala přibližně výšce lodi, stavitelé soustředili veškeré síly na konstrukci štítů a krovu a výstavba vrchních pater věže byla přerušena v nejnižší nutné nivelitě, která z objemově konstrukčních a zřejmě i provozních souvislostí odpovídala třem jejím podlažím. Není vyloučeno, že dostavba věže do konečné úrovně nemusela pokračovat ihned, ale až po několikaleté přestávce, která mohla být využita třeba pro konstrukci empory nebo finalizaci povrchů v interiéru. Pozornost je věnována spodní (102) i vrchní (103) části věže a hledána jsou zejména jejich vzájemná konstrukční rozhraní.
Do souvislosti s etapizací výstavby a v literatuře dosud nepopsaným dočasným završením věže ze spalného materiálu se klade vodorovná spára, která se objevuje u mnohých prozkoumaných staveb. Charakter případného provizorního zastřešení není znám, avšak při výzkumu kostela ve Svojšíně (104) bylo uvažováno o zřízení takového zastřešení ve formě šikmé desky, spádované směrem ke kamenicky upravenému odtokovému prvku situovanému při severovýchodním koutu věže. Následně je nutné vyhodnotit i vzájemný vztah lodi a věže, čemuž napomáhá sledování stratigrafických vztahů (105). Posouzení korelace těchto hmot napoví, zdali byl objekt založen jako celek, anebo jestli byla loď i věž zděny odděleně a románský kostel existoval a fungoval i v bezvěžové podobě a věž byla připojena až později (106). Ve druhém případě je nutné uvažovat o délce časové prodlevy, která odděluje vznik jednotlivých těles.
Pro zaznamenání a názorné zobrazení sledovaných souvztažností stavebních částí a prostorových vazeb je používána metoda zobrazení formou digitálního 3D modelu. Na základě vlastního půdorysného i prostorového zaměření stavby v podrobnosti oměrné metody je zpracován virtuální model, který umožní poměrně přesně a vizuálně zřetelně zobrazit jednotlivé segmenty stavby v reálné prostorové pozici i v návaznosti na okolní konstrukční situaci. Naprosto přesného zobrazení by však bylo možné dosáhnout pouze za předpokladu použití podkladu vzniklého profesionálním geodetickým zaměřováním založeným na principech trigonometrie v kombinaci s fotogrametrickým zaměřováním (107). Alternativou je také použití dat získaných 3D laserovým skenováním. Přestože zvolená metoda neumožní naprosto přesné zaměření celku stavby, tak je díky tomuto postupu možné označit identifikované dochované části stavby z konkrétní stavební etapy a s jistou mírou pravděpodobnosti teoreticky rekonstruovat stav celku v daném časové období. S pomocí stratigrafie je pak možné rekonstruovat i proces výstavby v průběhu času. Dosavadní badatelské metody tento přístup zpočátku vůbec neuplatňovaly, což mohlo mít za následek až chybné interpretace nálezových situací (108).

OMEZENÍ VYPLÝVAJÍCÍ ZE ZVOLENÉ METODY:
Vzhledem ke zvolené metodě a přístupu k výběru vzorků je třeba vzít v úvahu omezenou vypovídací schopnost vyvozených závěrů a kalkulovat s jejich omezenou platností (109). Pominutím kontaktů stavebníků či stavitelů na zahraniční prostředí coby zdroj inspirace nebudou získané závěry obecně platné, ale jen méně vypovídající. Vzhledem k tomu nebude vždy možné rozeznat a zejména vyhodnotit sledované jevy v nadregionálním významu. Povaha získaných údajů o stavebněhistorickém poznání bude vázána především vypovídací schopnosti stavby, eventuálně i jejího sídelního kontextu ve vazbě na blízké obydlí nobility, čímž může sloužit k účelově motivované interpretaci stavby například jako historického pramene. Komplexní pohled se dosáhne až poměrně složitou interdisciplinární spoluprací zejména s archeology a historiky, popřípadě dalšími pomocnými vědami. Výsledek výzkumu může být ovlivněn i mnohdy obtížně rozeznatelnými projevy historizmů užitých při mladších adaptacích chrámů. 

VÝBĚR VZORKŮ:
Disertační práce se zabývá raně středověkými konstrukčními postupy a etapizací výstavby vesnického kostela. Navazuje tak na tradici výzkumu vedeného na FA ČVUT již od 50. let 20. století. O monumentální románské architektuře a umění, ale i o českém venkovském raně středověkém stavitelství již bylo napsáno mnohé. Přesto byl při studiu literatury identifikován problém s poměrně nedostatečnými poznatky o románských, respektive raně středověkých stavebních postupech.
Na základě získaných poznatků z dostupné domácí literatury se zahraničním přesahem v rámci středoevropského regionu a dosavadních znalostí z terénu byly vytipovány konkrétní objekty pro následné zběžné ohledání. Ve vymezené sledované oblasti se nachází přibližně 170 románských podélných jednolodních vesnických kostelů (110), z nichž bylo zběžně ohledáno zhruba 28 % (111). Určujícím faktorem pro výběr zkoumaných objektů byla zejména přístupnost obnaženého románského zdiva a jeho čitelnost, a to na lodi a západní věži včetně jejího interiéru. Důležitým kritériem, které bylo bráno v potaz, byl i stupeň dochování původní povrchové úpravy svědčící o finální úpravě pohledově exponované stěny. Ze získaných dat byly vybrány jednotlivé stavby pro podrobný průzkum (112).

094. Macek, P.: Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum, Praha 2001.
095. Dřevěné konzoly nosných prvků lešení byly ze zdiva vyjímány a vzniklé kaverny byly zaslepeny buďto vzápětí (Plaňany), anebo s určitým časovým odstupem, čemuž nasvědčují cihlové plomby (Svojšín). Na mnohých stavbách zůstaly otvory nezakryté (Poříčí nad Sázavou), výjimečně i s původním dřevěným prvkem (Vysoký Újezd nad Dědinou).
096. ke konstrukcím lešení více v Škabrada, J.: konstrukce historických staveb. Praha 2003, s. 37.
097. J. Škabrada (2003, 37) uvádí limitní výšku záběru přibližně na hranici 1,2 metru.
098. Metoda není použitelná při absenci stop po lešení, tj. v případě, ţe na stavbě bylo uţito lešení stojící na zemi, zavěšené, či bylo konstruováno v dnes omítnutém interiéru.

099. Falta, M.: Stavební vývoj kostela Zvěstování Panny Marie v Plaňanech. In: DESTA 2009. Plzeň 2010, s. 166.
100. Přístupnost raně středověkého pláště vně i uvnitř kostelní lodi je v našich podmínkách výjimečná (Vroutek), jelikož fungující interiéry bývají omítnuty. Zpravidla jsou tak oba pláště přístupné pouze sporadicky a dočasně při obnově stavby. Častěji jsou tak románské vnější i vnitřní líce dostupné u věží (Svojšín, Plaňany, …). Zde se však objevuje i problém opačného rázu, a sice že oproti neomítnutému interiéru je zakrytý exteriér (Vysoký Újezd, Pařížov, Dolní Jamné, …).
101. Tato metoda je uplatněna především v předpokládaném místě styku dvou zdí, tedy v prostoru rozhraní věže a lodi.
102. Spodní části stavby je míněna (románská) loď a zejména první tři podlaží věže.

103. Vrchní partií věže rozumíme část od čtvrtého podlaží výše, která v ojedinělých případech, například v kostele sv. Matouše v Třeboníně ani neexistuje. Falta, M.: Třebonín - Poznatky k principům etapizace románské věže venkovského kostela. In: Dějiny staveb 2013. Plzeň 2014, s. 15 - 22.
104. Hauserová, M.; Nováček, K.; Čechura, M.; Falta, M. 2011: Románský kostel sv. Petra a Pavla ve Svojšíně. Průzkumy památek XVIII – 1. Praha 2011, s. 12.
105. Přesvědčivé výsledky však může podat až archeologický průzkum.
106. Případy, kdy byla celá západní románská věž připojena ke kostelu ještě v raně středověké fázi, existují a jsou popsány u kostelů v Bernarticích a Loděnici u Berouna (Radová – Štiková, Škabrada 1976, 274 – 278) nebo v Brozany nad Ohří (Skopec 2006, 43 - 48).
107. Veselý, J.: Druhy průzkumů historických staveb. In: Zkoumání historických staveb, Praha 2011, s. 53 – 56.
108. Hauserová, Nováček, Čechura, Falta 2011, s. 9

109. Omezená platnost závěrů je dána rozsáhlou územní oblastí, ve které jsou sledované jevy zkoumány, dále malým počtem dochovaných vzorků nebo přístupností jejich konstrukcí a nemožností analyzování historického kontextu jejich vzniku.
110. Kvalifikovaný odhad vycházející z Merhautová, A: Raně středověká architektura v Čechách. Praha 1971.
111. Zběžně byly (krom podrobně zdokumentovaných staveb) ohledány kostely v Albrechticích, Bedřichově Světci, Bernarticích, Bezdězu, Bříství, Budči, Deštné, Dobrši, Dolním Jamném, Holubicích, Chřenovicích, Jakubu, Kondraci, Kostomlatech pod Milešovkou, Krašově, Lanžově, Libčevsi, Malíně, Milevsku, Mohelnici, Obděnicích, Očihově, Pertolticích, Poříčí nad Sázavou, Potvorově, Rovném, Řečanech nad Labem, Soběšíně, Srbicích, Svárově, Švihově, Tismici, Velízi, Údlicích, Úžicích, Vrapicích, Vroutku, Vysokém Chvojně, Všerubech, Záboří, Zborovech, Želenici, Železnici
112. Podrobně zdokumentovány (zaměřeny, vyhodnoceny a popsány) byly kostely ve Svojšíne, Libčanech, Plaňanech, Pařížově, Čelákovicích, Vysokém Újezdě nad Dědinou, Třeboníně, Oleškách, Vícově a Kozojedech (aktuálně probíhající).

První fází výzkumu bylo ohledání vytipovaných objektů v celém vymezeném území (113) (terénní průzkum) včetně návrhu a ověření konceptu standardizovaného popisu zahrnujícího 2D i 3D grafické analýzy. Sběr dat byl proveden dílčími metodami stavebněhistorického průzkumu (114), tedy formou prohlídky stavby včetně pořízení fotografické i kresebné dokumentace. Objekty, popřípadě jejich západní části, byly podrobně zaměřeny oměrnou metodou. Získané, vyhodnocené a interpretované údaje jsou prezentovány grafickou formou v podobě půdorysů, řezů a 3D modelů. Součástí grafických analýz je stavebněhistorický rozbor stavby, který se zaměřuje na celou dobu existence objektu, tj. od jejího vzniku do současnosti. Na základě analýzy následnosti stavebních etap je provedena zpětná rekonstrukce procesu výstavby. Získané údaje jsou zaznamenány formou katalogového hesla pro konkrétní objekt.
Prvními zkoumanými stavbami byly kostely Zvěstování Panny Marie v Plaňanech a sv. Petra a Pavla ve Svojšíně. Výzkum plaňanského kostela přinesl zejména nový pohled na typovou příslušnost zaniklé raně středověké tribuny, když byla popsána možná podoba pavlačové empory i její propojení s prostorem ve věži. Nová interpretace vycházela z podrobného rozboru následnosti stavebních etap a jednotlivých konstrukčních článků v západní části lodi. Teoretické rekonstrukci figury západní části chrámu napomohla i analýza a rozbor severní fasády. V její východní části se dochovala ostění tří románských oken, která jsou symetricky situována zhruba ve třech čtvrtinách stěny, tedy v úseku průčelí příslušejícího vlastní lodi. Z toho je možné usuzovat, že západní čtvrtina lodi byla vyplněna tribunou. Při platnosti tohoto předpokladu by byla tribuna hluboká přibližně 3,3 m, což odpovídá polovině šířky románské lodi, a tudíž by se jednalo o pavlačovou emporu s jedním středovým sloupkem podklenutou dvěma poli křížové klenby. Současně byl na základě dokumentovaných stop po lešení popsán postup výstavby. Bylo argumentováno, že loď byla postavena během pěti stavebních fází. Výzkum plaňanského kostela upozornil i na nutnost sledování nejen raně středověkých, ale i pozdějších úprav objektů, které mohou následkem historizujících přestaveb poskytnout zavádějící závěry (115). Novověcí stavitelé provádějící adaptace středověkých kostelů se mnohdy snažili o obnovení výtvarné celistvosti díla a uchování jeho archaického charakteru tím, že používali původní materiál i tvarosloví, anebo je různým způsobem imitovali. Často tak vznikaly zajímavé a dosud nepopsané projevy různých historismů.
Svojšínský kostel sv. Petra a Pavla byl dokumentován v rámci úzké mezioborové spolupráce se Západočeským muzeem a Katedrou archeologie ZČÚ v Plzni. Pozornost byla zaměřena především na masivní románskou věž, její exteriér i interiérové prostory. Výzkum na jejím vnějším plášti sledoval užití různého druhu materiálu, jehož pozici metodou digitálního 3D modelování porovnal se stopami stavebních záběrů, respektive stopami po konzolovitém lešení, a prostorovou strukturou vnitřku věže. Na základě vzájemné korelace mezi těmito prvky byla rozeznána a odvozena logika etapizace výstavby věže. Popsání a pochopení významu vodorovné spáry indikující rozhraní dvou konstrukčních etap bylo závažným momentem výzkumu etapizace románského kostela. Ta byla na vnějším i vnitřním plášti věže kostela zjištěna v nivelitě odpovídající zhruba rovině stropu druhého patra. Výzkum se následně orientoval na otisk zaniklého západního štítu lodi a staticky problematické severozápadní nároží chrámu. Předmětem úvah se tak stala identifikace zaniklého západního průčelí lodi a jeho vazba na východní stěny věže. Byly sledovány stopy stavebních procesů a přestaveb, ke kterým v této části objektu docházelo, a jež měly za následek současné problematické řešení, kdy se věž a obvodová zeď lodi vzájemně dotýkají pouze svými nárožními hranami.
Velmi důležitým dokladem etapizace výstavby západní věže románského kostela byl průzkum chrámu sv. Jakuba ve Vysokém Újezdě nad Dědinou (116), kde byla hlavní pozornost věnována právě tomuto ve Svojšíně identifikovanému horizontálnímu předělu. Bylo zjištěno, že románská (zděná) fáze výstavby zde definitivně končí právě v úrovni nad prostorem druhého patra a následující partie věže jsou podstatně mladší, a to z konce 18. století (117). Z učiněného nálezu vyplynuly v zásadě dvě možné hypotézy, jejichž platnost prozatím nejsme schopni potvrdit. První možností je, že vrchní část věže, sloužící zřejmě pro umístění zvonů, byla zhotovena ze spalných materiálů. Druhou variantou je, že tato partie neexistovala vůbec a věž byla zastřešena v úrovni nad druhým patrem (118). Zvýšená pozornost byla věnována schodišti ojedinělému způsobem vedení v tloušťce jižního rizalitu, které dovolovalo propojení empory s předoltářním prostorem. Nastíněna byla i hypotetická možnost přístupnosti tribuny pouze tímto schodištěm z přízemí lodi. Případová studie tím upozornila na komunikační schéma stavby, které se mohlo odlišovat od známějšího řešení s přímým vstupem z exteriéru na pavlačovou tribunu nebo do prostor věže.
V rámci ověření hypotézy a rozšíření srovnávacího materiálu v oblasti mladších vrchních částí věže konstruované nad románským zdivem byl prověřen kostel Narození Panny Marie v Oleškách u Radějovic. Zaměření provedené v rámci této práce se soustředilo na západní část chrámu, kde bylo popsáno rozhraní mezi mohutným kvádrovým zdivem ve spodní a lomovým mladším zdivem ve vrchní části věže. Vyhodnocení zjištěných skutečností vedlo k teoretické rekonstrukci románského kostela s nízkým západním zděným útvarem westwerkového typu (119). V souvislosti s funkcemi jednotlivých prostor a jejich vazbami na okolí stavby jsou sledovány i komunikační vazby, a to jak v přízemí, tak v patře kostela. Výzkum charakterizuje zcela nový podtyp kombinované tribuny, a sice spojení plochostropé místnosti v patře nízkého věžového útvaru, která se obloukem v celé své šíři otevírala na úzkou valeně podklenutou pavlač (120). Z hlediska postupu výstavby byly analýzou struktury zdiva na objektu identifikovány dvě odlišné konstrukční etapy, které se liší strukturou a precizností opracování použitého stavebního materiálu.
Závažným momentem při vyhodnocování hypotézy o možnostech etapizace výstavby věže bylo zdokumentování kostela sv. Matouše v Třeboníně. K rozhodnutí pro podrobný rozbor tohoto kostela vedly neobvyklé proporce západní části chrámu. Přestože současný stav poznání kostela sv. Matěje v Třeboníně neumožňuje podpořit anebo vyvrátit hypotézu, zdali věž byla vždy tak nízká jako nyní, anebo její původně vyšší patra zanikla (121), jedná se o velmi vzácný a zřetelný doklad dílčího stadia postupného dokončování raně středověkého venkovského kostela v Čechách. Výzkum tak značně prohloubil novou úvahu sledující dosud neznámou figuru románského kostela s nízkým západním zděným věžovým útvarem, který mohl být jakýmsi mezičlánkem mezi obydlím velmože a sakrálním prostředím, sloužící jako předsíň sakrálního prostoru. Cílem výzkumu bylo posunutí předpokladu o možné úplné absenci vrchních pater věže a upozornění na objemový relikt takového řešení (122).
Odlišné provedení horních pater románské věže (123) bylo předmětem výzkumu i v kostele sv. Máří Magdaleny v Pařížově (124). Průzkum byl, kromě přechodně obnažené jižní fasády lodi, zaměřen i na neomítaný interiér vrchních pater věže. Předchozí badatelé zde identifikovali stopy po dřevěné struktuře neznámého určení (125). Podrobným ohledáním zjištěné konstrukční rozhraní ve formě vodorovné spáry, které bylo potvrzeno u několika románských věží (126), otevírá další pohledy na možnou funkční náplň této nedochované části stavby (127). Z dosavadních zjištění vyplývá, že se mohlo jednat o podpůrnou konstrukci subtilní dřevěné zvonice, která byla vztyčena nad třemi kamennými podlažími, nikoliv však nad celým půdorysem věže. Dřevěná zvonice, která by tak předcházela současné vrchní kamenné části románské věže, spočívala svojí východní stěnou na východní zdi věže, ale západní stěna byla založena právě na šikmé konstrukci vzpěr, po které se doposud dochovala šestice kapes. O etapizaci výstavby kamenné věže zde také svědčí vodorovná spára zachycená v podkroví lodi v úrovni nad třetím podlažím věže.
Výzkum kostela Nanebevzetí Panny Marie v Čelákovicích se zaměřil na zásady užití etapizace výstavby, vzájemné vazby jednotlivých stavebních částí a konstrukční souvislosti vztahu západního průčelí k tělesu věže. Nahlédnutí na kostel v procesu jeho vzniku umožnila detailní analýza neomítnuté části severního průčelí lodi, zejména rozbor ložných a styčných spár v románském zdivu. Dále byla pozornost zaměřena na střední partii věže, odkud je přístupná kobka umístěná dílem v západní štítové stěně lodi a dílem ve východní stěně věže. Vyhodnocovány byly i poznatky vycházející z ohledání oken ve vrchních patrech věže. Pozornost byla zaměřena i na snahu novověkých stavitelů o obnovení výtvarné celistvosti díla a uchování jeho archaického charakteru tím, že použili původní materiál nebo tvarosloví (128). Autorská dokumentace provedená při terénním průzkumu kostela se také zaměřila na mladší transformace objektu v jeho západní části. S tím souviselo vyslovení nové hypotézy ohledně zániku původní románské tribuny a polemika s názory o proměně komunikačních vazeb v této části chrámu (129).
Výzkum stavebního vývoje kostela Nanebevzetí Panny Marie v Libčanech u Hradce Králové se zaměřil na přímé a nepřímé indicie existence hypoteticky možného raně středověkého objektu navázaného na západní bezvěžové průčelí chrámu. Cílem studie bylo ověření a prohloubení znalostí o stavebních a zejména komunikačních vazbách v rámci českého raně středověkého kostela, ale i jeho funkční propojení s nedochovanými objekty dříve se nalézající v jeho bezprostřední blízkosti (130). Byla předložena nová úvaha o možné v Českých zemích (131) dosud prakticky nesledované figuře románského venkovského kostela, kdy mohutná kamenná struktura byla doplněna pouze celodřevěnou (nebo hrázděnou) věží, která mohla tvořit technický i symbolický mezičlánek mezi sakrální a obytnou stavbou. Tato rozvaha byla podpořena rozborem kontradikce honosně pojednaného jižního průčelí a někdejší apsidy k nápadně strohé západní fasádě. Právě její skladba dovoluje vyslovit hypotézu o možné konstrukci věžové stavby z lehčího materiálu. Paralelně lze však předložit i domněnku o možné absenci věže (132) a přímé vazby chrámu na palác. Dokumentace popisuje nepřímé indicie v oblasti užití jiných nežli kamenných materiálů a také fungování komunikačních vazeb mezi obytnou stavbou, emporou a chrámovou lodí.
V rámci výzkumu stavebních postupů a studia materiálové a konstrukční rozmanitosti stěn kostelní lodi byl zkoumán i bezvěžový kostel sv. Jakuba Většího v Želenici (133). Nevelká stavba raně středověkého původu s románskou lodí a mladším gotickým presbyteriem nemá věž, která zde ve zděné formě nikdy nebyla provedena. Význam kostela spočívá v provedení obvodového zdiva lodi, které je konstruováno z přesně opracovaných kamenných bloků, přičemž část spodní partie (severní) fasády je zhotovena ze světlých opukových kvádrů, které jsou proloženy liniemi tmavšího pískovce. Ve vrchních částech se naopak uplatňují světlé opukové pásy na tmavším podkladu. Při detailním studiu stěn tak vyvstává významná otázka, zdali se jedná o nahodilé užití dvou typů materiálu, anebo záměrně provedený poněkud specifický dekorativní prvek. Reflexe této problematiky je závažná z hlediska původního významu a postradatelnosti věže raně středověkého kostela. Pořízení nadstandardně provedeného a dekorovaného zdiva chrámu byla jistě vždy nákladná záležitost, což kontrastuje s neexistencí zvonice (134), jež ale mohla existovat odděleně, třeba jako integrální součást dvorce nobility (135).
Principy konstruování obvodového pláště a užití zřejmě starších kvádrů (136) v kombinaci s mladším lomovým zdivem v rámci jedné stavební etapy jsou sledovány na kostele sv. Ambrože ve Vícově, jenž je důležitým dokladem raně středověké architektury z období prolínání dvou slohů. Hlavní oblastí výzkumu je pozorování koexistence zdícího materiálu pozdně románského a raně gotického stavitelství, a to pod vlivem zvyklostí šířených v okruhu stavebního vlivu Kladrubského kláštera. Případová studie je zaměřena zejména na západní část chrámu, kde je pozornost věnována nápadně nízké věži, figuře štítového průčelí a jeho napojení na boční zdi objektu, ale i styku lodi a presbyteria. Prostorová a materiálová konfigurace těchto úseků stavby dovoluje vyvozovat závěr, že kostel byl postaven v rámci jedné etapy a jeho stávající půdorys tak není výsledkem vrcholně středověké přestavby. Zároveň nepřímo potvrzuje užívání bedněných zvonových pater konstruovaných na zděném tělesu věže. Cílem výzkumu kostela sv. Ambrože ve Vícově je ověření, prohloubení a eventuálně i přehodnocení dosavadních poznatků o charakteru kostela, procesu jeho výstavby a etapizaci od období raného středověku. Nízké zděné torzo věže zároveň rozšiřuje srovnávací materiál pro studium užívání bedněných zvonových pater v české venkovské raně i vrcholně středověké architektuře.
Doznívání a stálé uplatňování tradic románského stavitelství v období nastupující gotiky je sledováno na kostele sv. Martina, pozůstatku po zaniklé středověké vsi Kozojedy (137), který je zajímavým elementem v rámci studia výstavby a etapizace raně středověkých venkovských kostelů, zejména jejich věží. Výzkumem studovaná problematika vodorovné spáry coby rozhraní dvou konstrukčních etap se na věži kostela v Kozojedech přímo neobjevuje, nicméně mezi prvním a druhým patrem je situovaná římsa, která vznikla ztenčením hmoty zdi (v interiéru i exteriéru). Tento ne zcela obvyklý stavební prvek je zajímavý i tím, že se nachází v totožné pozici, ve které byl u některých románských kostelů předešlým výzkumem identifikován předěl mezi dvěma různými stavebními nebo konstrukčními etapami, tedy strukturou zdiva odlišnými románskými konstrukcemi. Zdejší římsa tedy může být dekorativní formou vyvedený relikt starší konstrukční nutnosti.
Detailně zdokumentované, popsané a analyzované objekty jsou k diskusi předloženy v souboru případových studií, v kapitole 6 této práce. Katalog, soustřeďující se na úzký výběr raně středověkých vesnických kostelů v Čechách, je sestaven tak, aby představené stavby reflektovaly postup výzkumu a jeho průběžné dílčí výsledky. Nedílnou součástí zkoumaných kostelů je fotodokumentace a jejich zakreslení včetně rozboru následnosti stavebních etap, a to na základě autorského zaměření staveb (138).

113. Macek, P.: územích české kotliny osídlených nebo kolonizovaných přibližně do konce 13. století

114. Veselý 2011, s. 46 – 53.
115. Při studiu románské architektury je důležité si povšimnout i pozdně středověkých či raně novověkých úprav, které se snažily o výtvarnou celistvost díla a uchování jeho archaického charakteru.

116. Výzkum byl podpořen grantem: Historická zkušenost v architektuře a udržitelný rozvoj, FA ČVUT, SGS10/214/OHK1/2T/15
117. Slavík, J.: Křesťanství v Podorlicku. Rychnov nad Kněžnou, Dobruška 2000, s. 182.
118. Pokud by neexistovala vrchní zvonová část a věž by byla zakončena střešní konstrukcí nad třetím podlažím, mohla by celková figura stavby vypadat jako aktuální podoba západní části kostela sv. Matouše v Třeboníně.
119. Útvarem westwerkového typu v prostředí českého raně středověkého venkova chápeme západní objekt podobný věži a připojený k lodi, nicméně primárně neurčený pro zvonovou (pozorovací, symbolickou, …) funkci, a tak podstatně nižší než v té době standardní zvonice.
120. V kostele Narození Panny Marie v Oleškách předpokládáme tento podtyp tribuny coby dílo jedné stavební etapy, nikoliv dvou, jako například v kostele sv. Petra a Pavla v Poříčí nad Sázavou (Mencl 1965, 32).
121. Pakliže by vrchní díl věže existoval, byl by zhotoven z nějakého lehčího materiálu. Tuto myšlenku podporuje předěl románského a cnovodobého zdiva, který připomíná vodorovnou spáru, nikoliv rozhraní vzniklé destrukcí zděné části věže.
122. Přestože raně středověkého původu jsou pouze první dvě podlaží věže a třetí je z počátku 20. století, může se jednat o reminiscenci původního řešení, které je v našem prostředí dochováno unikátně.
123. Horní partie tělesa věže mohla být prvotně postavena z lehčích materiálů, jako je dřevo nebo hrázdění.
124. Výzkum byl podpořen grantem: Proměna památky v krajině, FA ČVUT, SGS12/081/OHK1/1T/15
125. Obšírněji např.: Varhaník 2008, s. 377 - 386
126. Průzkum prokázal vodorovnou spáru v totožné úrovni nad třetím podlažím věže u kostelů ve Svojšíně, ve Vysokém Újezdu nad Dědinou, v Pařížově, v Oleškách a zřejmě i v Čelákovicích. Dále je na základě zběžného ohledání předpokládán v Poříčí nad Sázavou a v Obděnicích.
127. Varhaník se ve své stati (Varhaník 2008, s. 382.) vyhýbá hodnocení doposud nevyjasněného otisku po nedochované dřevěné konstrukci ve druhém patře východní stěny věže a omezuje se pouze na nesouhlas s tvrzením Mencla, který uvádí, že se jednalo o nosníky pavlače, jež navazovala na podestu nad schodištěm v síle zdiva (Mencl 1965, s.35).
128. K historizujícím úpravám více Kibic ml. 2012, s. 15d
129. Dále rozvinuli Špaček, J.; Varhaník, J: K románské podobě kostela v Čelákovicích DESTA 2016, 18. - 20. 3. 2016.
130. Při tribunovém (vlastnickém) kostele předpokládáme v těsné či vzdálenější pozici existenci sídla velmože, archeologicky doloženo např. ve Vroutku či Bedřichově Světci. Více v Klápště, J.: Paměť krajiny středověkého Mostecka, Most 1994.
131. Možné (zahraniční) analogie vrchních pater věže byly představeny v příspěvku Hauserová, M.; Falta, M.: O věžích a zvonění u našich románských kostelů. DESTA 2011, 25. - 27. 3. 2011
132. Myšlena je věž primárně konstrukčně spojená s kostelem, nikoliv s panským sídlem.
133. Průzkum byl v roce 2014 proveden díky obnově pláště a přístupnosti vnějšího líce stěn.
134. V tomto případě je myšlena věž zděná, případnou existenci dřevěné věže je nutno prověřit archeologickým průzkumem.
135. Laval 2016, s. 68.
136. Nejedná se o druhotně použité prvky, nýbrž patrně o dříve připravený materiál i kamenické články primárně určené pro vlastnický kostel.
137. Průzkum byl proveden v rámci širšího výzkumu historických vrstev krajiny Černokostelecka a podpořen grantem FA ČVUT, SGS14/086/OHK1/1T/15
138. V případech (Plaňany, Čelákovice, Třebonín), kdy mladší dostavby objektu neměly vliv na sledovanou problematiku, byla zaměřena pouze románská část stavby.