Čelákovice (01) se nacházejí v úrodné nížině na levém břehu Labe, přibližně 6,5 km jihovýchodně od Staré Boleslavi a 25 km severovýchodně od jádra Prahy. Jádro současného města se zformovalo až v blíže neurčeném období vrcholného feudalismu, a to v jižní poloze od dříve osídleného místa nacházejícího se na skalnaté vyvýšenině (přibližně 175 m. n. m.) ve strategické poloze umožňující kontrolu někdejšího brodu přes zde široce rozlitou řeku (02). V oblasti tohoto raně feudálního centra, zaujímajícího poloostrov vsunutý do řeky Labe, se předpokládá kontinuální osídlení od dob časného středověku. V polovině 10. století má území již funkci hradiště, v jehož západní části se předpokládá ke konci 10. století dřevěný dvorec (03). Patrně někdy na přelomu 12. a 13. století byl na nejvyšším místě ostrožny, východně od předpokládané tvrze, postaven románský kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, respektive kostel Matky Boží, jak je uváděn k roku 1483 (04). Zdejší uskupení, čítající vyjma tvrze a kostela s farou (později děkanstvím) pouze několik usedlostí se zázemím, bylo nazývané Hrádek, Na Hrádku nebo Hrádek Čelákov a tvořilo až do poloviny 19. století samostatnou osadu (05). První písemná zmínka o Čelákovicích neboli „oppidum Selakowitz“ se objevuje v pravděpodobném falzu z roku 1290 (06).
Dobře zachovaná románská stavba kostela s mohutnou západní věží a barokním trojlistým východním chórem přitahovala pozornost badatelů již od poloviny 19. století. Mezi nejstarší autory zabývající se čelákovickým kostelem se bezesporu řadí kulturní historik Jan Erazim Wocel (07). Právě on byl jedním z prvních, který si uvědomil význam stavby, stáří jejího jádra a rozpoznal i pozdější přestavby. Ke konci 19. století je objekt popsán Ferdinandem J. Lehnerem v časopisu Method (08), přičemž mírně pozměněný text publikuje o několik let později ve svém obsáhlém třísvazkovém díle (09). Detailní popis, v němž dokládá existenci obloučkového vlysu ve vrchních partiích věže, však obsahuje několik nepřesností. Mylně udává počet oken osvětlující loď a domnívá se, že kruchta v západní části lodi je neporušená původní. Rozdílnost obou statí spočívá především v utříbení názoru na východní trojlistý chór. V dřívějším textu ještě Lehner polemizuje nad stářím závěru, byť připouští, že se může jednat o důmyslnou novostavbu z počátku 18. století, což v mladším textu potvrzuje. Důkazem je pro něj prosebný list ke sbírce na opravu kostela z roku 1713 (10). V následujících letech byl objekt podrobně popsán Antonínem Podlahou v Soupisu památek (11). Autor se avšak dopouští taktéž chyb. V textu se mylně uplatňuje myšlenka románského trojlistého chóru (jenž měl být pouze zvýšen kolem roku 1720), která patrně vychází z Mádlova srovnání čelákovického kostela se zbořeným kostelem sv. Jana na Zábradlí v Praze (12). Dále se Podlaha domnívá, že kobka v druhém patře věže byla dříve otevřena směrem do lodi a tvořila tak zřejmě druhé patro empory. Počet oken osvětlujících loď zvyšuje na šest, k původu empory se nevyjadřuje. Závažným příspěvkem k poznání historie kostela je článek Jiřího Jedličky, který v roce 1965 poukazuje na obsáhlou zprávu ze staré pamětní knihy čelákovického děkanství  (13). V tomto dokumentu je zevrubně popsán celý proces přestavby kostela v letech 1708 – 1712, respektive novostavba tří apsid, zastřešení stavby a zaklenutí. Důležitost tohoto článku dokládá fakt, že ještě v 50. letech Zděněk Wirth v soupisu Uměleckých památek Čech nepochybuje o románském původu trojlistého chóru (14). Čelákovickému kostelu, respektive jeho dílčím částem, se dále věnuje Václav Mencl. Nejdříve upozorňuje na pavlačovou tribunu přístupnou skrz věž (15), dále hodnotí tvarosloví portálu (16). Stavbě jako celku se věnuje Merhautová (17), avšak předložený popis není příliš výstižný (18). V obsáhlém díle věnujícímu se románskému umění se Merhautová s Třeštíkem pouze velmi stručně zmiňují o vstupním portálu (19). Radová se v učebních textech ČVUT omezuje pouze na publikování fotografie kobky ve střední části věže v souvislosti s výkladem technologie klenutí (20). Totožnou fotografii bez bližšího popisu uvádí i Škabrada v monografii o stavebních postupech (21).
V posledních letech se podrobněji kostelu věnují pouze Dalibor Prix (22) a Jaroslav Špaček (23). Prix ve své kandidátské práci zejména polemizuje o využitelném z exteriéru přístupném podkroví, zevrubně popisuje románskou tribunu včetně architektonických prvků a předkládá hypotézu o barokním snížení a znovu vztyčení věže. Špaček se zaměřuje především na přesnou deskripci stavby a připomenutí doložitelných přestaveb i historii kostela. Nicméně nově předkládá i teorii, že západní tribuna mohla být patrová s tím, že vrchní patro bylo přístupné portálem v severní stěně lodi (24).
Přestože románský původ kostela je rozpoznán již v polovině 19. století a na jeho význam, stejně tak jako blízké tvrze a celého prostoru Hrádku, upozorňovali mnozí badatelé po dobu více jak 100 let, nebyla doposud publikována precizní dokumentace (25). Nepodařilo se ani přesvědčivě objasnit některé otázky týkající se principu a etapizace výstavby, mladších přestaveb objektu a některých konstrukčních anomálií. Diskutabilní se může jevit i současné umělecko-historické hodnocení architektonických prvků, zejména hlavního vstupního portálu chrámu.
Autorská dokumentace byla vyhotovená po provedení terénního průzkumu kostela na přelomu let 2010 – 2011. Výzkum se zaměřuje na románskou fázi výstavby objektu. Pozornost se věnuje zejména principům etapizace výstavby, vzájemným vazbám jednotlivých stavebních částí a konstrukčním vztahům západního (štítového) průčelí lodi k tělesu věže. Nahlédnutí na kostel v procesu jeho vzniku umožní detailní analýza neomítnuté části severního průčelí lodi, zejména rozbor ložných a styčných spár v románském zdivu. Dále je pozornost zaměřena na střední partii věže, odkud je přístupná valeně klenutá kobka umístěná dílem v západní štítové stěně lodi a dílem ve východní stěně věže. Funkce této prostory je spojována s určitým refugiem nebo úkrytem cenností. Vyhodnocovány jsou i poznatky vycházející z ohledání oken ve vrchních patrech věže. Díky zaměření, vyhodnocení a interpretaci jednotlivých stavebních prvků i celých částí objektu je možné definovat nejen stadia procesu výstavby, ale i hypotetickou podobu objektu v souvislosti s dokončením konkrétních etap a případné nedochované části objetu. Zobrazení pomocí počítačové 3D simulace umožní zřetelně si ozřejmit prostorové a konstrukční vztahy zaniklých i dochovaných součástí stavby a může přispět k racionálnímu hledání stop po předpokládaných procesech a jím i k verifikaci pracovních hypotéz.
Článek také klade důraz na mladší transformace objektu, respektive jeho západní části. S tím souvisí vyslovení nové hypotézy ohledně zániku původní románské tribuny a polemika nad proměnou komunikačních vazeb v této části chrámu. Pozornost je zaměřena i na snahu novověkých stavitelů o obnovení výtvarné celistvosti díla a uchování jeho archaického charakteru tím, že používali původní materiál i tvarosloví. Často tak vznikaly zajímavé a dosud nepopsané projevy různých historismů. Z tohoto důvodu je nutná i revize uměleckohistorického hodnocení architektonických prvků, zejména ostění hlavního vstupního portálu chrámu a říms pilastrů a sloupu v podkruchtí. Jejich přehodnocení může zasáhnout do úvah o dataci vzniku kostela.

Velkoryse pojatý emporový kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven v dominantní poloze patrně někdy na přelomu 12. a 13. století. Mencl stavbu datuje na základě analýzy portálu do období kolem roku 1200 (26), respektive do posledního dvacetiletí 12. století z důvodu užití pavlačové tribuny přístupné skrz věž (27). Merhautová se přiklání spíše k dataci mladší, tedy opět kolem roku 1200, což zdůvodňuje složitější skladbou prostorů ve věži (28). S touto dobou výstavby souhlasí i Špaček (29). Prix dataci posouvá až k přelomu prvé a druhé čtvrtiny 13. stol, což opírá o analogické srovnání s dalšími románskými stavbami (30). Definování časového rozmezí doby výstavby kostela zatím není možné, přestože proběhla snaha o dendrochronologické datování. Vzorek odebraný z hranolu uloženého v nadpraží vstupu do kobky ve střední části věže však neposkytl potřebná data pro určení časového horizontu. Jiný dřevěný prvek pocházející z období raného středověku zatím nebyl v objektu identifikován (31).
Čelákovický kostel byl pravděpodobně založen v jedné fázi nad celým zamýšleným půdorysem, tedy jako celek čítající loď s východním presbytářem a západní věží. O typové příslušnosti kněžiště zatím nejsou k dispozici žádné informace (32). Mladší úpravy interiéru lodi překryly jakékoliv stopy po někdejším závěru a archeologický průzkum zatím nebyl proveden. Vlastní chrámová loď má vnitřní šířku 7,3 metru a předpokládaná délka románského stavu je přibližně 10 metrů. Tloušťky stěn lodi se pohybují v rozmezí od 1,45 do 1,67 metru a výška lodi před zřízením klenby byla přibližně 9,7 metru. Osvětlení interiéru zajišťovala vysoko položená okna, jedno se nacházelo v severní stěně a dvojice ve stěně jižní. Přístup byl umožněn portálem zřízeným ve střední části jižní stěny.
K rozboru postupu výstavby raně středověké fáze kostela v Čelákovicích byla využita analýza ložných a styčných spár na severní stěně lodi. Obvykle je pro tento účel vyhodnocována dislokace plomb, respektive kapes po nosných prvcích konzolovitého lešení, nicméně na severní stěně lodi zatím nebyly tyto prvky v požadovaném rozsahu identifikovány (33). Pozůstatky stop po lešení vykreslí na plášti objektu linie, které korelují s tělesnou výškou zedníků a odpovídají jednomu stavebnímu záběru. Škabrada uvádí limitní výšku záběru na hranici 1,2 metru (34). K postupu výstavby je třeba připomenout, že několik záběrů tvořilo konstrukční fázi. Jednotlivé fáze jsou od sebe rozeznatelné například rozdílnou strukturou zdiva, spárořezem, použitým materiálem nebo velikostí kvádrů (35). Je nasnadě se domnívat, že stavební fáze se mohou shodovat s roky, respektive sezónami, které byly přerušeny zimní technologickou přestávkou. Tuto domněnku prozatím není možné doložit na základě jiných historických pramenů.
Přestože se na severní fasádě kostela nenacházejí stopy po konstrukci konzolovitého lešení, tak byly dohledány zřetelné stopy stavebního procesu. I přes absenci geodetického nebo fotogrametrického zaměření jsme schopni na severní fasádě lodi kostela rozeznat několik fází výstavby i jednotlivé záběry. V první nadzemní fázi byly stěny lodi vyzděny pravděpodobně do výšky cca 1,8 metru (36), kde mohla být stavba přerušena. Jedná se o úroveň založení pasů předpokládané románské empory. V následujícím období výstavba pokračovala do výšky cca 3,25 metru. Přerušení v této úrovni dokládá nápadný pás větších kamenných bloků. Zdali se jedná o poslední vrstvu II. fáze nebo první vrstvu III. fáze není možné jednoznačně určit. Předpokládaný předěl, respektive technologická přestávka se nachází v úrovni vrcholnice domnělé klenby empory.
Zajímavý je středový pás zdiva lodi, který byl zděn ve dvou konstrukčních fázích, jež však od sebe nebyly odděleny vodorovnou spárou. V centrální části stěny je patrná jednoznačná dělící spára, která je několikrát zalomená. Definuje tak pravděpodobné jednotlivé stavební záběry, které byly v této části chrámu vysoké v rozmezí 700 – 850 mm a tvořily je vždy tři řádky kvádrového zdiva. Důvod tohoto „schodovitého“ ukončení stavební fáze zůstává nejasný. Čtvrtá stavební fáze byla opět ukončena vodorovným předělem, a to v předpokl. výši 6,2 metru, tedy v úrovni parapetu románského okna. Ukončení další fáze není dobře čitelné. Pátá fáze zřejmě skončila v úrovni paty záklenku románského okna, respektive ve výši 7,8 metru. Šestá stavební fáze byla pro loď závěrečná. Byly zkonstruovány záklenky oken, pravděpodobná dekorativní podstřešní římsa a ve výši zhruba 9,5 metru byla loď zastropena a zastřešena.
V jaké časové souslednosti k výstavbě pláště lodi byla zhotovena západní tribuna, není možné uspokojivě doložit. Nicméně je důvodné se domnívat, že původní románská pavlačová tribuna zde není zachována. V současné době se v západní části lodi nachází kruchta podklenutá dvěma poli křížové klenby s hřebínky. Dva nestejně široké čelní eliptické oblouky dosedají na středový sloup bez patky i hlavice (hlavici supluje pouze profilovaná deska) a na přízední pilíře s římsovými konzolami. Jedna přípora se nachází také při západní stěně, nicméně nepodporuje střední dělící pas, který zde chybí (37). Dosavadní literatura se touto emporou zabývá pouze okrajově, ale v zásadě se shoduje na jejím románském původu s tím, že klenby jsou zřejmě mladší (38).
Na základě proporcí západní části chrámu, analogií a umístění průchodu do podvěžní kobky je možné usuzovat o možné románské podobě tribuny, a to i za předpokladu, že není k dispozici mnoho přímých informací. Raněstředověká empora patrně zaujímala totožnou pozici jako tribuna současná. Nicméně její čelní stěna byla zřejmě tvořena trojicí půlkruhových arkád, které dosedaly na dvojici sloupů a přízední pilíře. Pata arkády, stejně tak jako meziklenebních pasů, byla patrně usazena výše, a to o rozměr chybějící patky a hlavice sloupu. Vyšší uložení dělících pasů také méně koliduje s původním vstupem do podvěžní kobky. Více o podobě a typové příslušnosti tribuny bude možné určit po provedení destruktivního popřípadě archeologického průzkumu v této části kostela.
Důležitou avšak těžko zodpověditelnou otázkou je komunikační propojení předpokládaného velmožského dvorce s emporou. Současné poznání a stavební stav kostela prozatím neumožňují lokalizovat vstupní portál, který by tuto přímou vazbu umožňoval. S jistotou můžeme tvrdit, že vstup nemohl existovat v severním plášti lodi, neboť dochovaný vnější románský líc nevykazuje stopy po žádném průchodu. Pokud hledaný vstup vedl do prostory v patře věže, jak se domnívá Mencl (39), nemohl být situován ani v jižní, ani v severní stěně, jejíž autentický líc taktéž nevykazuje žádné stopy po někdejším průchodu. Portál umožňující propojení exteriéru s tribunou se tak mohl nacházet pouze v jižní stěně lodi popřípadě v západní stěně věže. V obou případech však můžeme o existenci raněstředověkého průchodu pouze spekulovat. Jižní vnější románský líc lodi je dobře čitelný a vykazuje stopy po někdejším průchodu. Jedná se však o portál ze 16. století zazděný při barokní přestavbě kostela (40). V pozici případného románského portálu situovaného v západní stěně věže se dnes nachází rozměrnější okno, které vzniklo roku 1889 rozšířením staršího okna (41). Tento fakt však nevyvrací možnou existenci portálu právě v těchto místech s tím, že mohl být záhy zazděn, respektive nahrazen právě střílnovým okénkem.
Ještě složitější je úvaha o možném propojení empory s přízemím chrámu. Čelákovský kostel postrádá schodiště vedené v tloušťce zdi a nedochovaly se (nebo nejsou patrny) ani žádné náznaky, kudy tato komunikace mohla vést. Jedinou možnou stopou případného schodiště může být vyosený průchod do podvěžní kobky, který tak může uvolňovat místo vertikální komunikaci procházející jedním volným travé klenby (42). Je možné se domnívat, že právě chybějící klenební pole mohlo být důvodem pro náročnější přestavbu tribuny z důvodu maximální využitelnosti její plochy. Časové rozmezí přestavby tribuny je možné zřejmě klást do období kolem poloviny 16. století, kdy kostel patrně prošel náročnější rekonstrukcí (43).
V souvislosti s poznáním komunikačních vazeb čelakovského kostela je nutné zmínit i obdélníkový útvar nacházející se v horní části severní stěny. Jedná se o zazděný otvor, kterému je připisována funkce románského portálu. Prix se domnívá, že se jedná o přístup do podkroví lodi (44) a Špaček usuzuje na vstup vedoucí do horního patra tribuny (45). Vzhledem k vertikální pozici útvaru je nutné poukázat na fakt, že se patrně o portál nejedná. Přístup do interiéru v takovéto výšce téměř znemožňuje použití přijatelně pohodlného schodiště, což vylučuje myšlenku napojení jakéhosi druhého patra tribuny. Hypotézu ohledně přístupu do podkroví vyvrací pozice románských oken, která koliduje s Prixem zamýšlenou úrovní stropu. Patrně se tak nejedná o průchod, nýbrž o pouhou niku, která mohla sloužit například k zavěšení zvonu.
Mohutná věž s vnější hranou čtvercové základny o délce 5,15 metru je k západnímu průčelí připojena prakticky přesně na ose chrámu. V přízemní části je těleso věže tvořeno pouze třemi stěnami, čtvrtou nahrazuje mohutný 1,55 metru široký vynášecí pas. Věžní kobka, jejíž rozloha je prodloužena právě o prostor pod pasem, měří na šířku 2,13 metru a na délku 3,68 metru a je zaklenuta precizní křížovou klenbou. Přístup je umožněn z interiéru lodi valeně sklenutou chodbičkou. Průchod o šíři 0,93 metru není situován osově, ale je maximálně posunut k jižní stěně kobky. Osvětlení zajišťuje jedno štěrbinové okno v jižní stěně. Původně se okénko nacházelo i ve stěně protější, ale do současnosti se z něj zachovalo pouze kruhové ostění na vnějším plášti věže (46).
Prostor v patře je oproti přízemí skromnější, neboť se zde již uplatňuje východní stěna věže. Čtvercová místnost o hraně 2,6 metru nebyla nikdy zaklenuta a původně byla zřejmě plochostropá. V současné době jsou stěny v úrovni předpokládaného stropu omítnuty, tudíž není možné identifikovat zaplombované kapsy po stropních trámech. Nelze však vyloučit možnost, že se zde strop nenacházel. Osvětlení prostoru dnes zajišťuje mladší okno, které bylo zřízeno roku 1889 rozšířením staršího okna v západní stěně (47). Románské okno se nachází v jižní stěně, ale zřejmě během zavádění elektrické energie a usazování rozvodné skříně bylo zazděno (48). Jeho obrys je čitelný při pohledu z exteriéru. Přístup do prostoru v patře věže je umožněn schodišťovým přístavkem zřízeným v období baroka (49) v koutu mezi jižní stěnou věže a západním průčelím lodi. Na emporu se z této místnosti vstupuje dlouhou valeně klenutou chodbou vedenou v ose stavby. Její délka je 2,75 metru a šířka 1,1 metru. Vyšší patra věže, respektive krov kostela, jsou přístupné po dřevěném schodišti vloženém zřejmě v 18. století (50).
Z úrovně předpokládaného druhého románského patra věže je přístupná kobka, nacházející se ve hmotě zdiva. Tato místnost o rozměrech 3,4 x 1,75 metru je situována v tloušťce stěny tak, že část se nachází ve východní stěně věže a část v západní stěně lodi. Její stěny z precizně opracovaných kvádrů ani valená klenba z lomového zdiva nenaznačují, že prakticky středem probíhá dělící rovina mezi lodí a věží. Je tudíž zřejmé, že těleso věže je s hmotou lodi (minimálně v této úrovni) precizně provázáno, byť to tak při pohledu z exteriéru nemusí být patrné. Přístup do kobky je umožněn malým pravoúhlým portálem a osvětlení je řešeno jedním střílnovým oknem v jižní stěně. Přesná funkce místnosti není plně objasněna, ale nejspíše se jedná o úkryt, ať již cenností nebo osob.
Interpretace vrchní části věže od třetího patra výše není jednoznačná a pravděpodobně se zde budeme pohybovat pouze v rovině spekulací. Přibližně na rozmezí druhého a třetího raněstředověkého patra bylo v 19. století zhotoveno totožné okno jako o úroveň níže (51). Těsně nad horním oknem se ve výšce 10,8 metru (52) stěny věže zužují o přibližně 0,15 metru. Podobné ztenčení se opakuje ještě dvakrát, a to v úrovni 12,7 metru, respektive 14,5 metru. Zřejmě toto zesubtilnění obvodové konstrukce vedlo Prixe k domněnce, že byla vrchní část věže v roce 1712 snesena do poloviny třetího románského patra (53). Vzhledem k tomu, že se Jedlička, respektive farní pamětnice (54), nezmiňuje o žádné úpravě věže, zdá se toto tvrzení neopodstatněné. O románském původu vršku věže svědčí i Lehnerova poznámka, že se zde ještě kolem roku 1880 nacházel zbytek obloučkového vlysu (55). Současná okna zvonového patra byla zhotovena v blíže neupřesněné době, zřejmě však před přestavbou v letech 1708 – 1712. Vnikla patrně přeměnou dvou úrovní sdružených oken, přičemž zazdívka spodního románského okna je na severní fasádě dobře patrná.
Při podrobném sledování vnějšího pláště věže v úrovni prvního ztenčení stěny může být čitelné nenápadné rozhraní struktury zdiva. Právě v této oblasti probíhá jakýsi věnec, který je tvořený masivními kvádry kladenými na výšku. V horní části věže se také uplatňuje daleko méně precizně kladené řádkové zdivo. Tento fakt nemusí automaticky znamenat, že věž byla přezděna někdy v pozdější době, ale nabízí se domněnka, že byla stavěna ve dvou od sebe více časově oddělených románských etapách. Obdobný zatím neznámý aspekt rozhraní materiálu nebo struktury zdiva ve středních partiích věže byl identifikován i při průzkumech kostelů ve Svojšíně, Plaňanech, Pařížově nebo Vysokém Újezdě nad Dědinou. V těchto případech byla vyslovena hypotéza, že při dosažení požadované výšky chrámu stavitelé soustředili veškeré síly na konstrukci štítů, krovu, zastřešení nebo jiné práce nutné v interiéru kostela. Výstavba věže byla záměrně na několik let přerušena a dočasně zastřešena (56). Jako eventualita se jeví i možné navýšení o provizorní (zvonovou) konstrukci ze spalného materiálu (57). Dokladem takového řešení je výskyt vodorovné spáry vždy přibližně ve stejné úrovni, a to v místech styku šikmé roviny střechy s vertikálou bočních stěn věže, tedy zhruba v polovině výšky štítu lodi. Tento princip etapizace výstavby věže venkovského raněstředověkého kostela v Čechách je platný jak pro konstrukce tvořené dvojicí vedle sebe na spáru přisazených plných zdí, tak pro objekty s jedinou společnou zdí tvořící jak západní vymezení lodi tak zároveň substrukci východní stěny věže.
K postupu výstavby venkovského raněstředověkého kostela je třeba připomenout dosud zjištěné konstrukční zásady. O románské stavbě, respektive románské etapě stavby, se většina badatelů zmiňuje pouze jako o statickém faktu. V praxi to znamená, že se zpravidla věnuje pozornost právě jen dochovaným románským součástem v mladších obdobích někdy i značně transformovaných objektů. Na jejich základě se případně uvažuje o možné podobě jejich zaniklého románského stavu. Pozornost se prakticky nevěnuje dynamickému procesu vzniku objektu ani jeho následným raně středověkým dostavbám a transformacím. Dosavadní bádání, které bylo zaměřeno na románské stavební postupy, identifikovalo tři základní typy vztahu západní osové věže a štítového průčelí chrámové lodi (58).
V první řadě se uvádí méně početný typ, v němž sdílí západní strana lodi a východní stěna věže tutéž zeď. Stavba rostla tak, že se stavělo nad celým zamýšleným půdorysem chrámu najednou a zdivo věže bývá ve spodních partiích, byť jen sporadicky, provázáno se zdivem lodi. V úrovni nad stropem lodi pak zdivo věže kontinuálně pokračuje nad zamýšlený hřeben střechy a štít je omezen na trojúhelníkové přizdívky v partiích půdy (59), respektive na trojúhelníkové útvary s věží provázané (Vysoký Újezd nad Dědinou, Mohelnice nad Jizerou, …) (60).
Druhou konstrukční možností je dodatečné přisazení věže, respektive jejích třech stěn, k západnímu průčelí lodi. Východní stěna věže se v takovémto případě zakládá na již vyzděný fungující štít lodi. Toto staticky poněkud odvážné řešení, kdy následná stěna věže byla založena přímo na šikmých plochách štítu bez jakékoliv stupňovité úpravy, dokládá jistou etapovitost výstavby. Konkrétní délku časové prodlevy mezi vznikem obou konstrukcí nejsme schopni přesněji určit, ale zřejmě se nejednalo pouze o krátkou technologickou přestávku, například přerušení stavby na zimu (61). Tuto domněnku potvrzuje například odlišné zpracování spár na trojúhelníkovém štítu a následné stěně věže v Loděnici u Berouna (62) nebo zazděná torza románského laťování taktéž mezi štítem a stěnou věže v Bernarticích.
Jako třetí a zároveň nejpočetnější se uvádí typ, kdy věž a západní štít kostela byly zděny samostatně již od základů, a proto jsou tato tělesa oddělena vertikální spárou (Pařížov, Obděnice, …). Radová upozorňuje i na úsporné a velmi konstruktivní řešení, kdy byly založeny a ve spodních patrech vyzděny pouze tři volné stěny, čtvrtá byla založena až ve vyšších partiích na příčném vynášecím pasu (Svárov, Raná, Vroutek, …) (63). Časovou prodlevu mezi výstavbou lodi a věže (nebo jejími partiemi) nejsme v těchto případech prozatím schopni určit, nicméně předpokládáme, že k výstavbě docházelo v rámci jednoho záměru (64). Co bylo cílem tohoto řešení, nemá jednoznačnou odpověď, ale patrně se jednalo o snahu dokončit důležitější část objektu (loď s kněžištěm) a poté přistoupit k výstavbě jeho dalších částí (65). V některých případech ale není možné vyloučit snahu tehdejších stavitelů o vypořádání se se statickými obtížemi, které by mohly vzniknout provázáním různě hmotných těles s rozdílnými způsoby sedání.
Věž kostela Nanebevzetí Panny Marie v Čelákovicích představuje zajímavý a ojedinělý typ románské věže. Jedná se o zvláštní modifikaci už tak nečetného řešení, kdy je východní stěna věže založena na masivním vynášecím pasu, nikoliv však ve vrchní partii, ale již v podvěžní kobce. Zároveň jsou věž i loď navzájem provázány, což je doloženo v úrovni kobky, která se nachází dílem ve východní stěně věže a dílem v západní stěně lodi, a to bez jakéhokoliv náznaku rozhraní dvou konstrukcí. Tento fakt nepotvrzuje domněnku, že si stavitelé byli vědomi nestejnoměrného zatížení a oddělovali věž od lodi dilatační spárou z důvodu statických. Na jisté znalosti statiky ale poukazuje ojedinělé řešení západní stěny lodi, která je v úrovni empory odlehčena dvěma rozměrnými půlkruhovitě zaklenutými nikami.
Přínosem výzkumu je zdokumentování a analyzování románských částí kostela Nanebevzetí Panny Marie v Čelákovicích. Nová zjištění umožnila prohloubit poznání v oboru postupu výstavby románského kostela všeobecně a vyslovení nové hypotézy ohledně horizontálního i vertikálního ukončení jednotlivých stavebních záběrů. Práce přinesla nové poznatky k typové příslušnosti zdejší věže a dále rozšířila srovnávací materiál v oblasti etapizace výstavby raněstředověkých věží všeobecně. Byl předložen nový názor na stáří a původní podobu západní tribuny, stejně tak jako na komunikační vztahy v této části chrámu včetně jejich pozdějších transformací.