Libčany (01) leží asi 12 km západně od Hradce Králové na stráni dominující širokému okolí (02). Z katastru obce je z vícerých poloh doložena antropogenní aktivita minimálně od mladší doby kamenné. Významné jsou především funerální aktivity v poloze „Na Obci“ a „Farský les“, dokládající společenský význam území především v nadstavbové sociální sféře (03). První písemný doklad o obci pochází z 12. století. Jedná se o falzum zakládací listiny krále Vratislava pro opatovický klášter, která se hlásí k roku 1073 (04). Tehdy měl břevnovský opat ke královské donaci přidat mj. i „terram Liubichas“ (05). Majitelé libčanského zboží nejsou z období raného středověku známi. Vlastníci tvrze jsou doloženi až k roku 1398, kdy jimi měli být Jan a Václav z Roudnice. Počátkem 16. století získala Libčany obec Královéhradecká (06) a v roce 1547 jí byl tento majetek konfiskován a prodán Janu z Pernštejna (07). Od počátku 18. století byly Libčany ve vlastnictví Straků z Nedabylic. V majetku této rodiny zůstala obec až do vymření rodu v roce 1769, kdy přešly do správy zemského stavovského výboru. První písemná zmínka o zdejším kostele Nanebevzetí Panny Marie pochází z roku 1352, kdy se v rejstříku papežského desátku objevuje jako farní (08). V následujících obdobích, až do poloviny 17. století, kdy začínají zápisy libčanské farní pamětní knihy, nejsou o kostele žádné záznamy.
Cílem výzkumu bylo pořídit srovnávací materiál odpovídající podrobnosti, který by dovolil konfrontaci prostorových a komunikačních vztahů mezi kostely se zděnou západní věží a kostely bezvěžovými (09). Dokumentace provedená při terénním průzkumu objektu se tak zaměřuje hlavně na proporce západní panské tribuny včetně jejích komunikačních vazeb. V exteriéru se pozornost věnuje nápadně rozdílnému sochařskému pojednání stěn. Studie tak pracuje s kontrastem péče, která byla věnována výpravě kamenickým dekorem na jižním průčelí a nejspíš i někdejší apsidě (10), zatímco západní fasáda zůstala naprosto strohá. Tento neobvyklý kontrast dovoluje uvažovat o hypotéze, že dochovaná solitérní kamenná stavba by mohla být jediným pozůstatkem původního komplexu více budov, který mohl sestávat z kamenného chrámu coby kaple velmože a (dřevěného) paláce, snad i s věží. Při vyhodnocování, zdali věž takového sídla, jestli existovala, byla pokládána více jako funkční a konstrukční součást chrámu nebo spíše obytného stavení, je třeba navázat na poznatky domácích i zahraničních badatelů (11) a položit otázku, čím vlastně románská západní věž byla, čemu sloužila a jak fungovala. K románské západní věži venkovského tribunového kostela je třeba připomenout, že současné chápání ji vnímá jako objekt značně převyšující vlastní chrámovou loď. Již samotný původ slova „věž“ významově vychází z vyvýšené (obranné stavby) (12). Provozní náplň věže je v rámci celého kostela viděna spíše jako druhotná, k primární sakrální funkci lodi s kněžištěm, a to především s úlohou zvonice (13), útočiště (14) a komunikace. Takovýto obraz stavby připojené ke štítové části kostela však nemusel být platný v době jejího vzniku. Západní útvar mohl sloužit (i) jako jakýsi mezičlánek mezi profánním prostředím (obydlím elity) a sakrálním prostorem (kaplí – emporou (15)). Důležité je připomenout i symbolickou úlohu věže (16). S touto problematikou úzce souvisí i hypotéza, do jaké výšky vlastně byla věž vyzdvižena a proč. Je však nutné mít v patrnosti, že úvahy o funkci západní přisazené věže lze jen v omezené míře vyvozovat ze stavby coby hmotného pramene samotného, přičemž výpověď psaných zdrojů je k tomuto tématu velmi skromná.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Libčanech není badatelské obci neznámý, nicméně vzhledem k jeho velkoleposti i architektonickým kvalitám se jedná o stavbu spíše opomíjenou. Chrám je v literatuře připomínán již v počátcích moderního dějepisectví, když v roce 1852 Jan Erazim Wocel rozpoznává jeho románský původ (17) a následně jej popisuje v jednom z našich prvních katalogů románského stavitelství (18). V roce 1904 je Antonínem Cechnerem podán podrobný popis libčanského kostela a tvrze (19). Autor pojednává o jednolodním kamenném kostele a připomíná několik jeho stavebních etap. Z doby gotické upozorňuje na vysoké štíty a také do tohoto období řadí západní portál. Do pozdní renesance datuje úpravu lodi a do barokní epochy presbytář (patrně pouze jeho opravu, nikoliv stavbu). Popis kostela se objevuje i v neodborné literatuře z roku 1940 od neznámého autora (20), který se zprvu podrobně věnuje historii obce a následně vlastnímu kostelu. Datace a slohové zařazení některých stavebních prvků jsou však chybné. Autor se například domnívá, že pravoúhlý presbytář je původu románského (21) a za raně středověká taktéž považuje později prolomená okna i západní portál. Je však třeba připomenout, že autor ve své době viděl kostel ještě omítnutý, tudíž nemohl spatřit zachované ostění románských oken ani smíšené zdivo presbytáře. Přínosem statě bylo velmi zevrubné referování o mladších stavebních úpravách. V letech 1944 – 45 předložil Václav Mencl zprávu o nálezu bohatého arkádového průčelí na libčanském kostele (22). Informoval tak v souvislosti s nálezem slepých arkád na bazilice klášterního kostela v Doksanech, jejíž předlohu hledal v porýnské pseudotektonické románské architektuře. Libčanský kostel však nedával do souvislosti s tzv. Doksanskou skupinou, ale slohové zabarvení a hutní provenienci spojoval se saským slohovým okruhem. Kostel datoval do období mezi lety 1210 – 20. Následně publikoval i první z důležitých statí k datování české románské architektury a uvedl, že hlavice nesoucí arkády empory jsou původu sasko – hirsauského (23).
O několik let později se stavbou zabývají Anežka Merhautová a Milada Radová v obsáhlém článku zabývajícím se stavební hutí v Doksanech (24) a uvádějí, že z původní raně středověké sakrální stavby zůstala zachována pouze loď, která je členěna po obou stranách šesti lichými arkádami (25). Autorky však kostel nedávají do přímé souvislosti s Doksany, neboť se zdejší dekor od tamního liší jak rozvrhem, tak i podobou (26). Naopak v provedení arkád spatřují dílo místní produkce, v němž mělo jít o zcela primitivní opakování forem, aniž by byla postižena jejich podstata, a kostel datují do doby po roce 1230. Mencl se k problematice datování architektonického detailu vrací opět v roce 1960, kdy stručně zmiňuje ústupkový charakter libčanského portálu se dvěma vloženými sloupky (27). Portál datuje stejně jako románské hlavice z interiéru do období 1210 – 1220. Ucelený popis libčanského kostela předkládá Anežka Merhautová (28), přičemž se především věnuje románskému dekoru (29). Slepé arkády opět zmiňuje na jižním i severním průčelí. Dále obšírněji popisuje románský portál, kde si detailněji všímá hlavic a poukazuje na jejich členění do středu komponovanými kružnicemi. Z interiéru, který měl být původně plochostropý, upozorňuje na dva románské sloupy empory, z nichž u jednoho má být zachována románská patka. Dále se pokouší o datování stavby, které posouvá až do první čtvrti 13. století. Zmínka o stavbě se objevuje i v učebních textech ČVUT (30), kde je stopován původ slepé arkády v české architektuře. Libčanský kostel je kladen do slohové příbuznosti s chrámy v Jakubu, Cítově a Vrbčanech (31). Emanuel Poche (32) kostel datuje k roku 1225, přičemž do románského období mylně klade i presbyterium (33). Uvádí pozdně gotickou přestavbu z přelomu 15. a 16. století (západní portál datuje k roku 1500 a slohově jej zařazuje do románské renesance) barokizaci a přístavbu oratoří ze 17. století a do 18. století vročí přístavbu jižní předsíně. Jako první hovoří o západní věži, jež měla být postavena v roce 1909 a nedlouho na to snesena. Důležitý článek publikuje v polovině devadesátých let Jitka Svobodová (34), která poukazuje na problematiku zazděných románských spolií v různých částech stavby. Upozorňuje na nálezy pískovcových článků ve smíšeném barokním zdivu presbyteria, které interpretuje jako části románských lizén někdejší apsidy, a všímá si dvou kamenných článků v zazdívce druhotného vstupu na emporu, které vykládá jako zbytky blíže nespecifikovaného žlabu. Dále autorka informuje o nálezu částí románského presbyteria pod úrovní současné podlahy sakristie, s čitelným fragmentem profilované římsy a s koutovou lizénou s ústupkem a plochým oblounem. Ve stejném roce byl zpracován stavebně historický průzkum, jehož součástí však nebylo podrobné zaměření památky (35). Kostelu a jeho stavebním dějinám se v rámci bakalářské práce věnuje Jana Hylmarová, která kromě kritického přezkoumání několika odlišných názorů na slohový charakter románské fáze provede i důkladnou archivní rešerši (36). Autorka tak na základě studia korespondence Okresního hejtmanství a Centrální komise ve Vídni, proběhnuvší mezi roky 1905 – 1908, otevírá důležitou diskusi ohledně charakteru západního průčelí, respektive existence či neexistence věže v těchto místech. Omezuje se však pouze na plánovanou novostavbu zvonice na počátku 20. století a vyslovuje domněnku, že zde věž nikdy nestála (37). K hypoteticky možnému raně středověkému věžovému útvaru v návaznosti na západní průčelí se nevyjadřuje.

Monumentální kostel Nanebevzetí Panny Marie v Libčanech byl založen v jedinečné poloze na horní hraně příkré stráně coby dominanta širokého okolí. Počátky jednolodní orientované stavby, která byla původně ukončena apsidou, se dle současného stavu poznání kladou do první čtvrtiny 13. století (38). Strmou sedlovou střechou krytá obdélná románská loď přechází na východě v barokní kněžiště, k němuž se ze severní strany pojí sakristie a z jižní v totožném architektonickém slohu oratoř. Mladší, nicméně taktéž barokní, je předsíň chránící jižní románský a západní gotický portál. Raně středověká chrámová loď je založena na obdélném půdorysu o vnějších rozměrech 18,2 x 10,9 metru a výšce zhruba 10,7 metru. Stěny kostela jsou vystavěny z precizně opracovaných pískovcových kvádrů a vyvstávají ze soklu tvořeného deskou, páskem, oblounem, páskem a výžlabkem. Sokl je proveden z tmavšího materiálu nežli stěny, čímž tvoří nejen funkční, ale i optický základ stavby. Kostel byl v době provádění terénního průzkumu (39) takřka celý zbaven omítky, čímž bylo umožněno studium architektonického detailu in situ i prvků druhotně umístěných. Z umělecko historického hlediska nejhodnotnější částí chrámu je jeho svébytné jižní průčelí, jež bylo členěno slepými arkádami (40). Ačkoli byly arkády během pozdějších úprav odsekány, zůstaly po nich ve zdivu velmi dobře čitelné pozitivní stopy, které byly pro badatelskou obec znovuobjeveny po odstranění omítky v roce 1942 (41).
Charakteristická jižní fasáda kostela Nanebevzetí Panny Marie v Libčanech je ohraničena dvěma nárožními lizénami širokými 70 cm, jejichž patky jsou stejného průřezu jako soklová římsa. Průčelí je rozčleněno pěticí přípor na šest nestejných polí. Odsekané středové lizény byly původně obdélného průřezu o šíři 20 cm, hloubce 12 cm a neměly na svém čele poloválcové přípory, jako tomu bylo u dekoru apsidy (42). Ve zhruba 4/5 výšky lodi byly pospojovány archivoltami s nestejnými průměry. První archivolta plynule vystupovala ze západní nárožní lizény a přepínala pole o šíři 2,6 m. V tomto segmentu se v horní třetině nachází k pravé části mírně vyosené zazděné románské okno, zatímco ve spodní části je románský plášť narušen hrubou zazdívkou portálku, který byl do prostoru pod panskou tribunou proražen patrně v období gotiky, aby byl poměrně záhy zazděn (43). Druhá arkáda překlenovala pouhé 2 m a byla o cca 25 cm nižší nežli první. Třetí oblouk je přibližně stejně vysoký jako první, ale vzhledem k umístění ústupkového portálu do této části je šířka pole přibližně 3,15 m. V ose tohoto pole se nachází přesně centrované románské zazděné okno. Čtvrtý, pátý a šestý oblouk dosahuje zhruba do stejné výšky jako archivolta nad druhým polem, ale jejich světlé šířky se liší. Čtvrté pole je široké 2,4 m, páté 2,5 m a šesté 2,6 m. V předposledním segmentu je opět pozůstatek raně středověkého okna (44). Smysl užití kombinace arkády se střídáním většího a menšího průměru archivolty nejsme schopni přesvědčivě vysvětlit. Může se nabízet vzdálená analogie s kostelem v Jakubu, kde archivolty širších arkád v horní úrovni mohly těsně obepínat okna, zatímco užší pole byla prázdná (45), avšak v Libčanech dosud žádnou logiku nenacházíme. Stejně tak s jistotou nevíme, zdali byly podpory od archivolt odděleny hlavicemi (46) nebo v ně plynule přecházely bez horizontálního přerušení (47). Vzhledem ke stopám na nárožních lizénách usuzujeme na variantu plynulého bezhlavicového přechodu. V hypotetické rovině se pohybujeme i při snaze dovození středověké podoby podstřešní římsy. Pod omítkou současné barokní římsy je patrná cihlová zazdívka o výši více jak půl metru, která patrně nahradila původní románský dekor. Z raně středověkého období se dochovala pouze torza kamenných konzol vynášejících západní štít. Z analogických řešení (48) je možné usuzovat, že dekorativní pás sestával z obloučkového podřímsí, čemuž by napovídaly dva prvky umístěné v zazdívce někdejšího portálu vedoucího do podkruchtí. Jedná se o oblouky s poloměrem asi 20 cm vytesané do kvádru, u nichž však neznáme jejich hloubku. Svobodová o nich uvažuje jako o pozůstatcích nějakého žlabu (49). O dalších částech římsy, jako například zubořezu, nevíme nic.
V jistém kontrastu k osobitě zdobnému jižnímu průčelí kostela vystupuje severní fasáda, s nesrozumitelným smyslem kompozice dekoru. Do plochy stěny byla opět mezi nárožní lizény vkomponována pětice přípor, v současné době odsekaných (50). Lizény, jejichž profil byl stejný jako na jižním průčelí (tj. 20 x 12 cm), fasádu dělily na šest přibližně stejných polí o rozponu 2,54 m (+/- 2 cm). Více pravidelný byl i rozvrh dvou románských oken (51). Ta byla situována symetricky v druhém poli od východního, respektive západního nároží. Nejasnou záležitostí této fasády však zůstává ukončení přípor a potažmo i jejich smysl, jelikož lizény nebyly spojeny oblouky, ale ani nestoupaly až k podstřešní římse, nýbrž byly ukončeny ve výšce archivolt oken (52). Vysvětlením takto neúplně vyvedené kamenické výzdoby může být její osazení na podružné fasádě, kdy primárně ekonomické důvody vedly k nedokončení původního záměru v celém zamýšleném rozsahu. Vedlejší roli severního průčelí může dokazovat i stejný rozpon mezi příporami, tudíž výrazně menší působivost prvku.
Nadstandardní výpravě architektonickým dekorem se těšila i románská apsida, která snad v roce 1722 (53) ustoupila baroknímu presbyteriu s rozměry 9,75 x 10,0 m (54). O existenci apsidy, jejích parametrech i kamenické výzdobě máme díky dochovaným artefaktům poměrně exaktní představu. Její půdorysně zaoblený sokl byl odkryt v roce 1991 (55), zatímco primárně uložené koutové lizény s přiloženým oblounem na svém čele jsou přístupné v rozích severní sakristie i jižní oratoře. Vzhledem k tomu, že novověké presbyterium bylo stavěno technikou smíšeného zdiva s využitím barokních cihel i staršího materiálu, tak se kromě obyčejných kvádrů z někdejší apsidy dochovalo i několik částí jejich lizén. Tato spolia jsou velmi důležitým prvkem pro alespoň částečnou představu o celkové podobě románského chrámu. Z průřezu těchto prvků, které jsou rozptýleny převážně ve východní zdi kněžiště, vyplývá, že lizény zdobící raně středověkou apsidu vystupovaly zhruba 8 cm před rovinu stěny, byly široké 24 cm a k jejich čelu byl přidán obloun s průměrem cca 16 cm. Prozatím nebyly nalezeny žádné náznaky hlavic, ani se na základě dostupných indicií nepodařilo zjistit jiné možné zakončení přípor. Stále tak zůstávají otevřené principiálně dvě varianty, a to že lizény stoupaly až k dekorativnímu podřímsí (56), v nějž plynule přecházely, respektive že byly spojeny slepou arkádou obdobného charakteru jako na stěnách lodi (57). V úvahu připadá i možná kombinace těchto řešení, a sice že archivoltou byly spojeny pouze ortogonální části přípor, zatímco oblouny vystupovaly až k římse (58).
V naprostém antagonismu k zdobnosti a vznešenosti celého chrámu stojí jeho západní průčelí, jež je oproštěno od jakýchkoli artefaktů kamenického dekoru. Holá zeď vystupuje ze soklu, který je fakticky jediným ozdobným prvkem celé fasády, tedy krom malého kříže v podobě mělkého reliéfu v samém vrcholu románského štítu. Monotónnost původní podoby stěny narušoval jen nevelký portál, který spojoval exteriér s prostorem panské tribuny. Ostění tohoto dnes zazděného vstupu je v současnosti z velké části kryto střechou předsíně, která chrání druhotně prolomený pozdně gotický západní portál (59).
Na základě tak kontrastního řešení v uměleckém pojednání stěn se nabízí hypotéza ohledně vztahu západního průčelí k další možné okolní zástavbě. Je třeba si uvědomit, že západní štítová fasáda je zároveň vstupní stranou na tribunu a také je třeba připomenout fakt, že kostel nemá a patrně nikdy neměl zděnou věž (60). Z těchto mínění tak vyvstává podnět k další mezioborové diskusi k celkové objemové skladbě raně středověkého dvorce, jehož byl chrám součástí. Je možné předpokládat, že kostel nebyl postaven (nebo zamýšlen) jako solitérní stavba, nýbrž jako intaktní součástí širšího souboru staveb. Ten mohl sestávat přinejmenším z kamenného kostela a přilehlého dřevěného nebo hrázděného paláce a celou kompozici mohla doplňovat věž. Vzhledem k dochovanému románskému soklu, jenž ztěžuje představu kontaktního spojení kostela s jinou větší stavbou na úrovni terénu, předpokládáme, že se případný obytný objekt nalézal v takové vzdálenosti od chrámu, která znemožňovala významnější pohledové uplatnění západní fasády. Tato mezera mohla být využita pro komunikaci spojující tribunový portál s tímto domem. Jestli však byla empora přístupná přemostěním z vlastního dvorce, schodištěm z exteriéru nebo nějakou pavlačovou konstrukcí přiléhající ke stěně není možné na základě dosavadních zjištění detailněji vymezit.
I přes existenci kamenného soklu západního průčelí je nutné předložit úvahu o možné k lodi přisazené stavbě, snad zvonici. V této souvislosti je třeba poukázat na ne příliš zřetelný otisk neznámé struktury, která byla v přímém kontaktu se západní stěnou kostela. V dnes již odstraněné omítce (61) byla patrná stopa roviny střešní konstrukce, která o zhruba 0,6 metru níže kopírovala sklony románského štítu. Další neurčité stopy v omítce poukazovaly na to, že severní stěna neznámé entity byla odsazena zhruba ¾ metru od severního nároží kostela, zatímco jižní stěnu předpokládáme zhruba 2 metry od jižního nároží (62). Šířka tohoto objektu je tak odhadována na zhruba 8,5 metru. Zajímavé však je, že konstrukce ke kostelu nebyla připojena osově, ale byla posunuta k severu, zatímco hřebeny střechy chrámu i dovozovaného objektu byly půdorysně v jedné linii. Vzhledem k nastíněné situaci je možné vyslovit hypotézu, že s neznámým objektem souvisely kapsy po stupních schodiště, dosud patrné na jihozápadním nároží kostela (63). Určit zdali s prvotním komunikačním schématem souvisel také blíže nespecifikovatelný zazděný otvor u paty štítu chrámu, který může být pozůstatkem po průchodu zpřístupňující krov, je nad možnosti terénního průzkumu. Vzhledem k tomu, že se při úvahách o širších souvislostech západní fasády pohybujeme pouze v rovině spekulací, bude třeba tyto domněnky dále podrobit kritickému zkoumání a v optimálním případě konfrontovat s budoucím archeologickým průzkumem celé lokality a dalšími analogiemi obdobné situace. Na základě zjištěných a popsaných indicií nejsme schopni dovozovat bližší atributy neznámého objektu, jeho funkci, půdorys či materiálovou konfiguraci. V úvahu je nutné vzít i možnost, že se mohlo jednat přímo o obytné stavení – dvorec velmože. V takovém případě by věž bylo nutné hledat v jiné poloze, například i v pozici vtažené nad střechu lodi.
Obdobně složitou úlohou je předložení domněnky o fungování komunikačního schématu v interiéru chrámu, což je zatím velmi podceňované téma. Dochovaná pavlačová empora, jejíž poprsnice je vynášena trojicí pasů dosedajících na dvojici sloupků, je aktuálně podklenuta dvojicí křížových kleneb. Klenební pole v jižní třetině tribuny chybí, jelikož je zde umístěno točité schodiště stoupající z přízemí. Závažnou otázkou však zůstává původ tohoto řešení. Přestože je dřevěné vřetenové schodiště ve zděném plášti konstrukcí barokního původu, tak není vyloučeno, že se jedná o reminiscenci na původní řešení. V takovém případě by komunikační propojení empory s prostorem chrámu bylo provedeno tak, že v záměrně vynechaném klenebním poli by bylo zřízeno schodiště (64). V případě užití tohoto systému i v libčanském kostele, čímž by byl rozšířen nepočetný srovnávací materiál v této oblasti, je třeba poukázat na pravděpodobnou prostorovou úspornost takovéto blíže nespecifikovatelné konstrukce. Je možné předpokládat, že schodiště bylo užíváno i v období gotiky, kdy byl do identického prostoru (možná právě z důvodu existence vertikální komunikace) prolomen portál.
Na základě současného stavu poznání a zjištěných skutečností můžeme původní stav kostela Nanebevzetí Panny Marie v Libčanech rekonstruovat jako jednolodní kamennou stavbu, snad coby kompaktní součást dvorce nobility. Podélné stěny mohutné raně středověké kaple byly nadstandardně vybaveny kamenickým dekorem, zatímco západní fasáda se pohledově neuplatňovala vzhledem k tomu, že k ní byla přisazena věžová konstrukce dosahující obdobné výšky jako zděné západní průčelí. Nejpropracovanější bylo jižní průčelí s trojicí vysoko položených oken a ústupkovým portálem, které bylo zjemněno slepou arkádou. Severní stěna s dvojicí oken a lizénami násilně ukončenými, aniž by dosáhly korunní římsy, byla pouze slabší reminiscencí na toto velkolepé řešení, jež však gradovalo i na plášti apsidy. Hřeben sedlové střechy s úhlem 43° dosahoval 16 metrů nad terén.
Kostel prošel v průběhu osmi staletí své existence mnohými přestavbami. První sledovatelnou úpravu chrámu je možné připsat době gotiky, kdy byly proraženy pravděpodobně dva otvory, jimiž jsou později zazděný jižní portál vedoucí do podkruchtí a západní osový vstup (65). Zdali v období vzniku západního portálu mohla v míněné pozici existovat k západnímu průčelí přisazená stavba je diskutabilní. Nicméně je nutné hledat konstrukci pro umístění objemného zvonu odlitého v roce 1563 (66), který mohl být do oddělené zvonice zřízené v sousedství kostela přesunut až v polovině 18. století kdy byla postavena (67), načež varianta západní zvonové věže se jeví jako pravděpodobná. Další významná úprava je přisuzována období renesance, respektive období kolem roku 1608 (68). Tímto letopočtem je vročen současný krov lodi. V této etapě předpokládáme i zaklenutí lodi včetně vložení interiérových přípor, a tudíž nejzazší možný termín zazdění gotického jižního portálku a románských oken včetně jejich nahrazení novými otvory. Zdali jsou vysoké cihelné štíty soudobé s renesančním krovem, anebo pocházejí ze starší gotické fáze, nevíme. Krov presbyteria je rytým nápisem datován k roku 1722, načež předpokládáme, že mu v krátkém časovém odstupu předcházela výstavba kněžiště (69), která snad nahradila románskou apsidu (70). Následně byla přistavěna severní sakristie, jižní oratoř a o něco později i dvě předsíně chránící jižní románský a západní gotický portál (71). Taktéž mohlo být proraženo rozměrné okno osvětlující kruchtu s varhany v jižní části západního průčelí, které by indikovalo, že případná přisazená západní věž musela být snesena před tímto stavebním zásahem a zvon či zvony přesunuty do nové pozice, patrně již v samostatně stojící zvonici. Archaický původ stavby byl barokními staviteli podporován formou rytého kvádrování, provedeného na plášti kněžiště. Tento prvek barokního historismu z části koresponduje se spárami mezi druhotně užitými raně středověkými kvádry, načež v ploše cihlového zdiva je proveden ryze omítkovou úpravou.
Rozsáhlou úpravou měl kostel projít na počátku 20. století, kdy byla plánována realizace západní věže. Dle Jany Hylmarové, která stopovala korespondenci Okresního hejtmanství a Centrální komise ve Vídni mezi roky 1905 – 1908, k ní však nikdy nemělo dojít (72). Oproti tomu Emanuel Poche bez bližšího dokazování usuzuje, že v této poloze věž vztyčena byla, a to coby náhrada zrušené dřevěné zvonice v sousedství kostela (73). Věž datuje k roku 1909 s tím, že byla později snesena (74). V této souvislosti je třeba upozornit na vertikální pás poškozeného kvádrového zdiva, který v šíři cca 3¾ metru stoupá přesně nad západním přístavkem do blíže neupřesnitelné výšky. Je tak možné dovozovat, že se může jednat o stopu po věžovém nástavci západní barokní předsíně, který coby dřevěná konstrukce vznikl v první dekádě 20. století a záhy byl zničen, patrně požárem. Jestli z důvodu realizace věže již nebyl obnoven bouřkou poškozený barokní štít západního přístavku, který byl snesen na základě žádosti z roku 1905 a měl být obnoven do původní podoby, anebo k němu nedošlo záměrně z důvodu plánované avšak posléze neuskutečněné realizaci věže (75) již těžko usuzovat (76). Při následující obnově kostela v roce 1942 byla stavba zbavena omítky. Poslední renovací kostel prošel v první dekádě 21. století, při této akci byl opraven a vyspárován románský plášť stavby, nově omítnuto kněžiště (77), přístavky a cihelné štíty, ale i veškeré zazdívky primárních či druhotných otvorů, čímž bylo ztíženo další studium kostela. Taktéž bylo očištěno kvádrové zdivo západního průčelí, odkud byly sneseny pozůstatky historických omítek včetně otisků někdejších konstrukcí. I přes to je libčanský kostel Nanebevzetí Panny Marie velmi důležitým zdrojem informací pro studování nejen raně středověkého stavitelství, ale i významným objektem zkoumání pro ověření a prohloubení znalostí o stavebních a komunikačních vazbách v rámci dalších objektů dříve se nalézajících v bezprostřední blízkosti českého raně středověkého vesnického kostela.