Obec Třebonín (01) je situována na mírné k severu se svažující ostrožně asi 7 km jihozápadně od Čáslavi (okr. Kutná Hora). Organicky rostlé sídlo obtékají dvě drobné vodoteče. Medenický potok, který pramení přibližně 9 km od Třebonína, míjí ves z jihozápadu. Zde vytváří roklinu, na jejímž severním skalnatém břehu se nacházejí tři starší opevněná sídla (02). Třebonínský potok, respektive jeho hlavní větev, obtéká vesnici od jihovýchodu a pramení přibližně kilometr od ní. Vodoteč má i svůj levý přítok, který směřuje přímo do středu intravilánu a dnes je jeho prameniště stopovatelné přibližně 200 m východně od kostela. Právě při této strouze, jejíž pramen se v raně středověkém období předpokládá blíže chrámu, je hledáno původní osídlení z doby hradištní (03).
Cílem výzkumu románského kostela sv. Matouše (dříve sv. Kříže (04)) v Třeboníně je prohloubení a ověření znalostí o konkrétních stavebních postupech, respektive procesech etapizace výstavby českého venkovského raně středověkého kostela. Autorská dokumentace provedená při terénním průzkumu objektu se zaměřuje zvláště na neobvyklé proporce západní části chrámu. Pozornost je věnována nápadně nízké románské věži. Její neobvyklý tvar dovoluje sledovat hypotézu, že nynější podoba je torzem původního řešení věže zakončené zvonovým patrem ze spalného materiálu, které zaniklo. Paralelně lze ovšem předložit i domněnku o možné úplné absenci vrchních pater věže. V takovém případě by figura románské stavby odpovídala lodi s apsidou (kněžištěm) a připojenou západní věží o výšce jen o něco málo převyšující korunní římsu lodi.
Jednoduchá sakrální stavba v dominantní poloze (přibližně 335 m. n. m.) sestává z úzké lodi, ke které je osově připojena nápadně nízká západní věž. Východní část chrámu tvoří nepoměrně velký čtvercový chór s novodobou apsidou a malou jižní sakristií. Toto 8,8 metru dlouhé a 10,0 metrů široké presbyterium bylo k lodi připojeno později z boku tak, že jí na každé straně přečnívá o 1,6 metru. Apsida má v poloměru přibližně 4,0 metry. Vnější rozměry lodi činí 10,3 metru na délku a 6,75 metru na šířku, věž stojí na půdoryse 4,2 x 4,9 metru. Loď je osvětlena dvěma páry rozměrných oken, stejně tak i presbyterium. Apsida má okna tři, z nichž jedno, střední, je zazděné. Hlavní vstup do kostela je osový prostřednictvím podvěžní kobky. Patro věže a kúr jsou přístupné po schodišti připojeném k jižní straně věže. Vzhledem k tomu, že je celá stavba hladce omítnutá a prosta jakýchkoliv architektonických prvků, je nutné se při rozboru stavby do značné míry spolehnout na dostupnou literaturu (05).
Kostel sv. Matouše v Třeboníně zaujal badatele již koncem 19. století. Jedním z prvních, kdo si kostela všímá a rozeznává jeho „starodávný“ původ je Kliment Čermák (06). Stavbě se však věnuje pouze okrajově při zkoumání nedalekého Hrádku. Obšírněji ji popisuje až o padesát let později Alžběta Birnbaumová, která krom jednoduché charakteristiky stavby udává i základní historické údaje (07). Připomíná první zmínku o kostele k roku 1352, kdy je místo nazývané „Alba ecclesia val Trzebonyn“, tedy Bílý kostel neboli Třebonín (08). Dále uvádí datum 1668, kdy má být kostel zpustlý, a rok 1790, kdy se stavba opravuje a rozšiřuje o barokní čtvercové presbyterium s apsidou. Ve schématickém půdorysu rozeznává kněžiště z konce 18. století se zřejmě ještě mladší sakristii a starší loď s věží. Datování vzniku kostela se vyhýbá, upozorňuje ale na údajný nález špaletových oken při obnově kolem roku 1900. Zdeněk Wirth ve svém soupisu Uměleckých památek Čech neuvádí žádné nové informace, pouze se domnívá, že původ objektu je gotický (09). Stručná je i Anežka Merhautová, která nevylučuje, že kostel byl původně tribunový a jeho vznik hledá ve 12. století (10). Dobroslav Líbal doplňuje, že je na jižním průčelí patrný obrys románského okénka a jako první si všímá východního trojúhelníkového štítu lodi (11). Poměrně obšírně se stavbě věnují teprve Jiří Škabrada spolu se Zdeňkem Smetánkou v obsáhlé studii pojednávající o povrchovém průzkumu ve sledované lokalitě (12). Kromě hypotéz o sídelní struktuře Třebonína autoři přidávají podrobnější analýzu kostela. Doplňují informace o nálezu původního portálu v severní stěně a nespecifikovaného množství románských oken při opravě v letech 1955 – 56 (13). Jako původní východní závěr předpokládají apsidu. Především se ale zabývají rozborem východního románského štítu a jeho omítek. Datum vzniku kostela kladou před rok 1194, kdy je připomínán jistý Ubislav z Třebonína (14). Shrnutí poznatků o kostele autoři dále publikují v časopise Umění (15). Následně se nákres románského štítu objevuje i v učebních textech Fakulty architektury ČVUT (16).
V posledních letech objekt studuje Vladislav Razím, který v září 1995 dokumentuje jižní průčelí kostela (17). Přináší tak cenné poznatky o struktuře zdiva, když udává, že loď i věž jsou provázané (18) a stavěné z lomového kamene, původně zřejmě omítaného, s nárožním armováním. Důležitá je také informace o stejné výšce románského zdiva v lodi i věži (19), a to do úrovně korunní římsy. Autor se však hlavně věnuje zevrubnému popisu původních a současných okenních otvorů na jižním průčelí. Jako zatím poslední kostel zkoumá Karel Kibic ml., který se podrobně zabývá stavebním vývojem a přestavbami (20).
Po provedení terénního průzkumu kostela sv. Matouše, ale zvláště na základě analýzy literatury nám tak v Třeboníně vyvstane obraz typického románského emporového (21) kostela, postaveného patrně na velmožském dvorci koncem 12. století. Stavba byla založena jako jednolodní plochostropý objekt se západní věží a patrně východní apsidou. Konstrukčním materiálem byly hrubě přitesané kvádry místní svorové ruly s nárožním armováním. Stavba byla omítnuta. Osvětlení interiéru zajišťovala vysoko položená špaletová okna, tři byla symetricky rozmístěna na jižní fasádě, na protilehlé stěně se předpokládá totožný rozvrh. Přístup byl umožněn portálem zřízeným od severu. Ostění oken byla vyzděna z lomového kamene, záklenky z pečlivě tesaných klenáků. Zastřešení lodi bylo zřejmě sedlové, na východní straně uzavřené zděným štítem, ve kterém se dodnes dochovaly čtyři symetricky rozmístěné kapsy po trámech. Ty mohly sloužit coby nosná konstrukce krovu. Ve střední části štítu, v pozici nad střechou někdejší apsidy, se nachází okénko ve tvaru kříže. Jakým způsobem byla komponována západní štítová zeď a případná vyšší patra věže, nejsme schopni určit. Stejně tak je těžko zodpověditelnou otázkou komunikační propojení předpokládaného velmožského dvorce s emporou. Na základě současného stavu poznání stavby víme, že empora nebyla přístupná přímo z exteriéru (22), ale prostřednictvím místnosti v prvním patře věže. V úvahu tak připadají v zásadě dvě možnosti. Románský portál mohl být buď v pozici dnešního jižního vstupu, anebo byl umístěn v západní stěně v místě stávající niky. Jako pravděpodobnější se jeví spíše varianta druhá, neboť současný vstup od jihu má být druhotným průrazem (23). Stejně tak budeme jen těžko hledat jiné vysvětlení pro vznik niky v masivní zdi románské věže, nežli zazdění někdejšího portálu.
Stavební vývoj kostela a jeho mladší přestavby je možné dobře mapovat stratigrafickým rozborem jednotlivých konstrukčních fází a dostupné literatury. První úprava románské stavby proběhla patrně někdy v období vrcholného středověku. Jejím předmětem bylo proražení nového okenního otvoru ve východní části jižní zdi lodi. Okno mělo subtilní pískovcové ostění a bylo završeno lomeným záklenkem (24). Zdali byl totožný otvor zřízen i na severním průčelí zatím nejsme schopni doložit. Předmětem přestavby bylo také zvětšení průchodu z lodi do podvěžní kobky a zřejmě i její zaklenutí (25). Dále předpokládáme nadezdění románského štítu do prakticky současné podoby, s čímž souvisí i zvětšení sklonu střechy. Kostel byl patrně nově omítnut.
Další úprava, respektive spíše oprava, proběhla zřejmě po roce 1668, kdy je objekt vzpomínán jako zpustlý. Birnbaumová předpokládá, že stav „ecclesia desolata“ trval až do roku 1790 (26). Tato hypotéza však příliš nekoresponduje s nálezem tří vrstev omítek na vnější (dříve exteriérové) straně východního štítu lodi (27), které barokní přestavbě předcházely. Je tudíž důvodné se domnívat, že někdy koncem 17. století byl kostel nově bíle omítnut a ozdoben rytými a barevnými geometrickými motivy. Tato výzdoba se dodnes dochovala právě na východním štítu, kde je dobře patrné červené orámování a ryté zvýraznění křížového románského okénka.
Patrně nejradikálnější přestavbou kostel prošel roku 1790, kdy bylo sneseno raně středověké kněžiště a nahrazeno čtvercovým barokním presbyteriem s novodobou apsidou. Při této příležitosti byl odstraněn i románský triumfální oblouk, přičemž musel být mohutným cihlovým pasem podchycen východní štít lodi. Viditelné praskliny omítky štítu nejspíše pocházejí právě z této staticky poněkud odvážné akce, stejně tak jako důvod přisazení presbyteria k románské lodi z boku. Krátké západní zdi kněžiště tak zároveň tvoří zpevnění, respektive opěráky v místech triumfálního oblouku. Z barokní přestavby asi pochází i krov presbyteria (28). V lodi byla prolomena dvojice půlkruhem zaklenutých oken (29) a úprav doznala i věž. Zřejmě v této fázi mohl být zřízen osový vstup do podvěžní kobky (30), respektive kostela, což mělo za následek i přesunutí portálu vedoucího do patra věže, a to ze západní románské pozice do nově prolomeného jižního vstupu. Raně středověký portál byl zazděn, čímž vznikla již zmíněná nika s malým eliptickým okénkem. Barokní je také současná kruchta. O něco pozdější je jižní sakristie (31) a patrně i klenba čtvercové části kněžiště v podobě české placky (32).
Poslední přestavba, která kostelu dala současný vzhled, proběhla roku 1908. Při rekonstrukci měl být zhotoven gotizující štít věže a přistavěno schodiště vedoucí k jižnímu portálu v patře. Dále byl pořízen nový krov nad půdorysem lodi a věže (33). V průběhu dvacátého století byl kostel několikrát nově omítnut. Při opravě v letech 1955 – 56 byly v nové omítce schematicky vyznačeny stopy severního románského portálu a jednoho okna v jižní stěně lodi (34). Zatím poslední úprava povrchů kostela proběhla v roce 1995. Nejenže při novém omítnutí stavby byly nálezy staršího stavu opět zakryty, ale celá akce proběhla i bez vědomí příslušné organizace památkové péče (35). Z toho důvodu tudíž nebyly řádně a odborně zdokumentovány jednotlivé stavební etapy a jejich následnosti, ani raně středověká struktura zdiva či architektonické prvky, které tak jsou opět na léta až desetiletí skryty před laickou i odbornou veřejností (36).
Přestože je současný vzhled kostela sv. Matouše syntézou mnohých přestaveb a architektonických stylů, jsme v jeho jádru schopni rozeznat typický obraz českého venkovského raně středověkého chrámu, jenž sestával z lodi (s emporou), východní apsidy a osové věže (37). Tradiční siluetu však narušují proporce západní části objektu, respektive výška věže. Ta dnes měří pouhých 8,35 metru (38) a je včleněna pod jednu průběžnou střechu spolu s lodí. Její současná hmota je tvořena dvěma stavebními etapami, a sice románskou, která dosahuje do úrovně 6,50 metru, a pozdější 1,85 metru vysokou cihelnou nástavbou, pocházející patrně z roku 1908 (39). Nápadně nízké věže si literatura sice všímá, ale nad neobvyklým západním tvarem se nikdo blíže nepozastavil. Smetánka se Škabradou se domnívají, že horní část původně jistě vyšší věže byla ubourána (40). Tuto myšlenku opatrně přebírá také Kibic, ale připouští i hypotézu, že věž byla od počátku nedostavěná a sloužila pouze jako předsíň panské tribuny (41).
Absence hlubší úvahy o velmi neobvyklé figuře románského kostela v Třeboníně je patrně zapříčiněna mimo jiné i kvantitativně chabým srovnávacím materiálem. Jedním z problémů zkoumání našich raně středověkých venkovských kostelů stále zůstává mnohdy nedostatečná úroveň dokumentace a stavební analýzy. Jestliže jsou objekty zaměřeny a stavebněhistoricky vyhodnoceny, tak nezřídka kdy pouze v úrovni půdorysu. Často však chybí prostorová (řezová) analýza následnosti stavebních etap. Jistým úskalím odborného zájmu o českou raně středověkou architekturu je i vedení výzkumu v rovině upínající se převážně k uměleckohistorickým aspektům. Stále se však nevěnuje dostatek pozornosti jevům stavebním a funkčním. Důsledkem tohoto stavu je, že se o románské stavbě, respektive románské etapě stavby, většina badatelů zmiňuje pouze jako o statickém faktu, tj. jako o výsledku blíže neanalyzovaného procesu stavění. Není tak sledován samotný proces vzniku objektu a jeho následných raně středověkých dostaveb a transformací. V praxi to znamená, že se zpravidla věnuje pozornost právě jen dochovaným románským součástem v mladších obdobích někdy i značně přestavěných objektů. Na jejich základě se případně uvažuje o možné podobě zaniklého románského stavu. Tento přístup je tak až na výjimky (42) zakotven v odkazu metody několika generací badatelů. S tímto faktem souvisí i dosud nezpracovaná problematika časové náročnosti výstavby, tedy jak dlouho samotná stavba kostela probíhala, do kolika fází (43) se dělila a zdali, respektive v jakém rozsahu, bylo užíváno etapizace (44).
Nedostatečné znalosti této problematiky tkví v nejasných představách o schopnostech, ale i možnostech tehdejších stavitelů a o ekonomii výstavby. Mohou tak vést k chybným interpretacím rozdílných struktur zdiva, užitého materiálu a jejich vzájemných rozhraní. Přestože od nastínění principů etapizace Miladou Radovou uběhlo více jak 40 let (45), tak doposud zůstal zatím zcela nepovšimnut aspekt vodorovné spáry v úrovni nad třetím podlažím věže. Tento opomíjený element, který byl autorským průzkumem (46) identifikován u několika staveb po celých Čechách v prakticky totožné úrovni (47), vypovídá jednak o mnohem rozšířenějším užití etapizace výstavby románského kostela, než se dosud předpokládalo (48), ale i o možném konstruování zvonových (horních) pater věže z lehčího materiálu.
V souvislosti s výše uvedeným je nutno připomenout, že myšlenka výstavby románského venkovského kostela jako celku (49) v jedné konstrukční fázi (50) je v leckterých případech legitimní. Nicméně se v souladu s podrobným rozborem technologie zdění a stavebního materiálu u mnohých staveb (51) otevírá prostor pro formulování nové hypotézy, a sice že výstavba často probíhala ve dvou od sebe více či méně časově vzdálených etapách. Tuto skutečnost podtrhuje právě identifikace vodorovné spáry, která odděluje dvě odlišné struktury zdiva v hmotě věže. Dosavadnímu bádání se (kromě věže postavené v jedné etapě) zatím podařilo identifikovat tři, respektive dvě základní souvztažnosti spodní (52) a vrchní (53) části románské západní osové věže (54).
První a zatím nejčastější se jeví varianta, kdy výstavba věže probíhala spolu s kostelem (55), a při dosažení konečné výšky lodi byla přerušena, a to v nejnižší nutné výšce, která odpovídala třem nadzemním podlažím (56). Předpokládáme, že právě v této pozici byla zastřešena a její výstavba záměrně na několik let přerušena (57). Ukončení první fáze výstavby věže právě v pozici styku vertikály jejích bočních stěn s šikmou rovinou střechy, tedy zhruba v polovině výšky štítu, má tu výhodu, že je možné provést jednotnou konstrukci krovu zároveň nad chrámovou lodí i věží. Kostel by v takovém případě vypadal právě jako sv. Matouš v Třeboníně. Pro odůvodnění delší prodlevy ve výstavbě věže byla vyslovena hypotéza, že stavitelé soustředili veškeré síly na finalizaci chrámu, tedy konstrukci štítů, krovu, zastřešení nebo jiné práce nutné v interiéru kostela. U mnohých staveb (58) ale výstavba dalších pater pokračovala z kamene ještě v období románském. Je tak důvodné se domnívat, že podoba věže s vrchními patry a sdruženými okny byla již prvotním záměrem (59).
Druhou proporčně – materiálovou možností venkovské věže je situace, že její vrchní část nebyla ve středověku zhotovena z kamene, ale ze dřeva, případně jiné lehčí alternativy zdiva (hrázdění) (60). Tato varianta je prozatím opomíjena, stejně tak jako nebyla předložena hypotéza, zdali se jednalo o provizorní či konečné řešení (61). Dosud neprozkoumaná zůstává i úvaha o úplné absenci vrchních pater věže. V takovém případě by figura stavby odpovídala lodi s připojenou západní věží o výšce pouhých tří podlaží, respektive hmotě nepřevyšující úroveň přibližně poloviny štítu lodi (62). Tato eventualita je ryze hypotetická a tudíž ji spíše nežli třetí variantu považujeme za podskupinu druhého typu. Přestože je dnes záměrné vynechání vrchních pater věže jen velmi těžko doložitelné, tak jsme nuceni, a to i na základě průzkumu třebonínského kostela, jej připustit. K románským věžím venkovských kostelů je třeba připomenout, že současné chápání je vnímá jako objekty značně převyšující vlastní chrámovou loď. Provozní náplň věže je v rámci celého kostela viděna spíše jako podružná, a to především s funkcemi zvonice (63), komunikace a útočiště (64). Důležité je však připomenout, že takovýto obraz západní části kostela nemusel být platný v době jeho vzniku. Západní útvar tak vůbec nemusel sloužit coby zvonice (65), nýbrž jako jakýsi mezičlánek mezi profánním obytným prostředím (palácem – dvorcem) a reprezentativním sakrálním prostorem (kaplí – emporou).
Současný stav poznání kostela sv. Matouše neumožňuje podpořit anebo vyvrátit hypotézu, zdali věž byla vždy tak nízká jako nyní, anebo její původně vyšší patra zanikla. Pakliže by vrchní díl věže existoval, byl by zhotoven z nějakého lehčího materiálu. Tuto myšlenku podporuje předěl románského a novodobého zdiva, který připomíná vodorovnou spáru, nikoliv rozhraní vzniklé destrukcí zděné části věže (66). Nicméně ať již se v Třeboníně nachází zakonzervovaná první etapa výstavby (nikdy nedokončené) zděné románské věže, spodní partie věže zakončené dřevěnou nástavbou, anebo dosud neznámá figura kostela se západním útvarem, jakýmsi mezičlánkem (67) mezi sídlem velmože a vlastním kostelem, jedná se o velmi vzácný a didakticky důležitý doklad stavebních postupů a konstrukčních principů raně středověkého venkovského kostela v Čechách.