Průzkum kostela sv. Ambrože ve Vícově je prováděn v rámci disertační práce „Stavební postup a konstrukční principy raně středověkého venkovského kostela v Čechách“. Doktorská práce se týká studia etapizace výstavby románského venkovského kostela.
Prvotní domněnka ohledně Vícova byla, že se zde vzácně dochovala nápadně nízká románská věž, jejíž zdivo je ukončeno přesně v místě styku šikmé roviny střechy s vertikálou bočních stěn věže, tedy zhruba v polovině výšky štítu. Přesně v těchto místech nacházím na různých románských stavbách v Čechách spáru, která dokládá jistou etapizaci výstavby (podrobněji v diskusi). Nicméně se ukazuje, že stavební vývoj zdejšího kostela byl jiný, než jsem se původně domníval a jeho význam je nutné spatřovat v jiné rovině.
Vícovský kostel je jednoduchá stavba a navíc v rámci raného středověku poměrně mladá – jeho historie se začíná psát až v polovině 13. století. V té době v západních Čechách minimálně sto let stály mnohé románské stavby (několik kostelů bylo v tehdejším správním centru Starém Plzenci, severně (Svojšín, Všeruby, …) i jižně (Švihov, Srbice, Bukovec, …).

Jak vypadal typický český románský venkovský kostel 12. století?

Kostel byl podélný, jednolodní s východní apsidou a západní osovou věží (rotundy byly zpravidla kostely velkofarní (na hradech) a baziliky klášterní). Venkovské kostely byly v té době vlastnické, a proto měly ve své západní části emporu (tribunu) pro stavitele a vlastníka kostela. Tvar lodi byl obdélný (např. ve Svojšíne byly vnitřní rozměry cca 7 x 11,5 metru a výška lodi asi 7 metru). Vnější rozměr věže často odpovídal vnitřní šířce lodi. V přízemí věže se nacházela obvykle klenutá na závoru uzavíratelná prostora přístupná z lodi (podkruchtí). Patro věže bylo funkčně i prostorově provázáno s emporou. Přístup do těchto prostor byl zpravidla portálem situovaným v patře věže nebo v lodi v úrovni empory.

Nyní zpět k Vícovu:

výše popsaný pěkný románský kostel se zde rozhodně nenachází, i když vidíme některé typicky románské prvky. Co zde tedy stojí? Zdejší osadu koupili roku 1239 benediktini z kladrubského kláštera (CD) a patrně záhy zde začali budovat kostel. Tuto domněnku, respektive časové určení stavby, dokládá i dendrochronologického datování kleštiny situované v mase zdiva. Dřevo bylo káceno někdy v rozmezí let 1231 – 1248. Stavba byla tedy založena v období předělu dvou poměrně dosti odlišných stavebních slohů. Přechod od stavitelství románského ke gotice znamenal nejen změnu architektonického dekoru, stavebních technik, dispozic a proporcí, ale to vše souviselo i se změnami v oblasti společenské. Jádro vícovského kostela je tak příliš mladé na to, aby bylo románské, ale příliš staré abychom již mohli mluvit o gotice. Jedná se tedy o poměrně vzácný příklad tzv. slohu přechodného, kdy stavba obsahuje jak prvky románské, tak gotické.

A jaký byl tedy stavební vývoj vícovského kostela?

Literatura v zásadě uvádí, že se zde dochovala románská věž a pravděpodobně i loď, ke které bylo později přičleněno gotické presbyterium, jež nahradilo apsidu. Ale stavební dějiny objektu patrně nebyly takto dogmaticky jednoduché:
Jak jsme si již řekli, stavba kostela byla započata v polovině 13. století z iniciace benediktinu z Kladrub. Vzhledem k době zde však už nebyl založen typicky románský kostel, na jaký jsme zvyklí, a jak jsme jej výše popsali. Prostá jednolodní stavba byla ukončena západní osovou věží, která byla ještě postavena v duchu románských tradic (osová kompozice a pravidelné kvádrové řádkové zdivo). Kostelní loď, která je stejně stará jako věž (patrně – nutno udělat sondu a potvrdit provázání zdiva) se už ale blíží stavitelství gotickému (vyjma západního štítu). Novodobé jsou nejen proporce, kdy se půdorys se blíží spíše čtverci (7,2 x 8,2 metru), ale i technologie zdění z lomového kamene s nárožním armováním. Naopak jediné původní okno v severní stěně je románské (patrně v původní pozici). Loď byla nižší a plochostropá, avšak nemůžeme vyloučit ani dřevěnou klenbu.
Zajímavý je i interiér západní části lodi, kde se dnes nachází dřevěná kruchta. Zdali zde v době vzniku byla empora (patrně dřevěná, sloužila by správci) není možné potvrdit ani vyvrátit, nicméně literatura se klaní k její existenci. Ale vzhledem k pozdnímu založení stavby je možné, že se už od počátku jednalo o kostel farní a „románská“ empora zde nikdy nebyla. Nasvědčuje tomu i velmi úzký průchod do patra věže, který má být spíše dodatečným průrazem, nežli původním průchodem.
Západní část kostela také obsahuje poměrně vzácný prvek otevřeného podvěží, které je symbolem značně pokročilého románského slohu (gotika taková řešení již neuplatňuje). K čemu otevřené podvěží sloužilo nevíme, víme pouze, že neplnilo funkci refugiální. Interiér věže však už příliš románský prostor nepřipomíná, a to jednak svoji stísněností, užitím lomového kamene, ale i nezaklenutým přízemím. Jedná se tak patrně o ryze účelový komunikační prostor zvonice.
Při debatě o původní podobě presbyteria se pohybujeme pouze v rovině hypotéz. Zatím je všeobecně přijímaná představa, že zde byla románská půlkruhová apsida. Avšak vzhledem k době vzniku kostela, jeho šířce i výšce původní lodi se domnívám, že zde bylo pravoúhlé presbyterium, jehož větší část je dodnes dochovaná v rámci současného kněžiště.

Shrnutí nejstarší podoby kostela v polovině 13. století:

objekt postaven jako jednolodní kostel (možná farní) se spíše románskou západní věží a čtvercovou lodí s východním obdélným presbyteriem. Loď i kněžiště byly nižší než dnes a věž tak celou stavbu převyšovala i když o původní podobě vrchního – zvonového patra věže nic nevíme.

Raně středověká přestavba:

zajímavé na zdejším kostele je i to, že byl záhy po svém dokončení přestavován – modernizován. Úpravy se dotkly především kněžiště, které bylo zaklenuto dvěma poli křížové klenby, a východní stěna byla změněna na tehdy módní polygon. Že byla tato úprava dosti křečovitá, svědčí značná plochost polygonu. V souvislosti se zaklenutím a tudíž i zvýšením presbytáře bylo nutné i mírně zvýšit výšku lodi (aby se vešel triumfální oblouk), což je patrné na západní štítové stěně. Že byla tato stavební úprava provedena brzy po dokončení prvotního kostela, svědčí například potrojné výběhy žeber, které jsou datovány do 1. poloviny 14. století (spíše na jeho začátek, pod patronací Kladrub), ale i typologie nadezděného štítu. Z této doby pochází i částečně dochované sanktuárium a zřejmě i oltářní menza.

Další stavební zásahy:

byly provedeny patrně po husitských bouřích, kdy byl zkonstruován nový krov (datovaný do roku 1502). Někdy v období baroka byla přistavěna i jižní sakristie s oratoří a předsíňka před portál. Kdy toto zaniklo nevím. Dřevěná kruchta bude také patrně barokní, ale zřejmě měla svého staršího předchůdce, který byl přístupný portálkem zvenčí – dnes je zde okno.
 

Závěrem:

kostel sv. Ambrože ve Vícově není významnou románskou stavbou a není jednou z nejstarších staveb v kraji. Nicméně se jedná o velmi významný unikátně dochovaný raně středověký objekt, který v sobě mísí prvky pozdně románského a raně gotického stavitelství. Pro dějiny architektury je kromě toho důležitý i z hlediska zmapování procesu výstavby, respektive rané přestavby, která je bezpochyby pozoruhodným dokladem reality života raně středověké vesnice a zatím u nás stojí na okraji badatelského zájmu.